Válku s mloky jste psal na objednávku pražského Národního divadla. Byl součástí objednávky i námět Čapkova románu?

Ano, ale Čapek sám mě velmi zajímá, rád bych například pracoval na komorní opeře podle jeho Povětroně. Na rozdíl od Krakatitu, z něhož vznikly dokonce dvě opery skladatelů Václava Kašlíka a Jiřího Berkovce, má Válka s mloky poněkud roztříštěný tvar. Čapek v ní využívá i různé žurnalistické žánry, takže vytvořit libreto není jednoduché.

V Národním divadle existoval pokus spojit k opeře Válka s mloky Kašlíka jakožto skladatele s Jiřím Suchým jakožto libretistou. Nakonec z toho sešlo, ale zbylo asi deset Suchého písňových textů, které mi byly nabídnuty. Jenže jenom z nich se opera udělat nedala. Oslovil jsem jako libretistu Rosťu Křivánka a ten našel pro tuto látku adekvátní tvar, který i mně ujasnil, co od toho chtít a jak z toho udělat operu. Od konce19. století pro to existuje spousta cest, od Wagnera k Šostakovičovi nebo Martinů, kdy si každý skladatel hledá své řešení.

Jaké jste pro Čapka našli vy?

Přenesli jsme děj z Čapkovy Prahy na Floridu, která zmizela pod vodou, protože válka s mloky je už v plné parádě. U Čapka je tématem ohrožení jedné civilizace druhou, kdy se jedna vydává té druhé v plen jen proto, že se na ni spolehne jako na nesvéprávnou sílu, kterou pouze využívá. Dnes je ale jiná situace než ve třicátých letech. Jde spíš o to, že si naše civilizace řeže větev pod zadkem sama, protože příliš zpohodlněla a ztratila schopnost sebereflexe a obrany.

Je to zpráva o stavu naší civilizace. To je jedna myšlenka. Druhá je, že si za to můžeme sami, protože jsme si na sebe vymysleli nejrůznější média, která nám vymývají mozky. Pak už nemusí mloci představovat nic démonického či zlého, jsou pouze chladní a inertní jako příroda sama. Ono to stačí, my tomu lezeme do chřtánu sami.

Jak dlouho jste na opeře pracoval?

Začal jsem komponovat v lednu 2005 a skončil jsem někdy koncem května téhož roku.

Není půl roku krátká doba pro vznik tak velké opery?

Nosím věci v hlavě hodně dlouho. Teď jsou to například monology námořníků z ponorky Kursk nebo Šoa kvartet. Ale vlastní kompozici rád oddaluju, protože doufám, že mě třeba ještě něco osvítí, abych zbytečně neskákal do vody dřív, než je nutno. Až když přijde nůž na krk, pak už se do té vody skočit musí. Přirovnal bych to k dlouhému těhotenství, zatímco to psaní už je jen porod.

Válka s mloky není jen operní hudbou, ale zazní v ní i muzikál nebo heavy metal…

Především je součástí volného triptychu s První symfonií a Zlatovláskou, kde Válka s mloky tvoří střed a kde se některé motivy vzájemně volně citují. A skutečně tam zazní pokleslý muzikál, tři písně na zmíněné texty Jiřího Suchého a také něco jako metalopunk. V první části jde hudební jazyk odstředivým způsobem, žánry se střihem mísí, ale po vlně cunami, která uzavírá první půlku, se ve druhé části hudba pohybuje ve velkých obloucích a koncentraci. Na rozdíl od Zlatovlásky je hudební tkáň opery tematicky velmi úsporná a provázaná. Kdo neuteče po první půlce, zjistí, že to tou druhou dostává smysl.

Co pro vás znamená, že operu po sedmiletém čekání uvádí Národní divadlo?

Já jsem na opeře Národního divadla vyrůstal od pěti let a viděl jsem tam prakticky všechno. A když jsem o přestávce nahlížel do orchestru na dirigentský pult, tak jsem si představoval, kdyby tam měl dirigent někdy třeba nějakou mou partituru. Takže jsem uvedením své opery v Národním divadle, respektive Státní opeře Praha velmi poctěn. Národní divadlo je pro mě něco posvátného, kus mé duše.

Jste rovněž výtvarník, takže když namalujete obraz, je to jen vaše dílo, ale skladatel opery je závislý na interpretech, kteří jeho dílo donesou k divákům…

To je pravda. Představy skladatele ale vždycky během té cesty dojdou nějaké zásadní proměny, s tím se musí počítat. Jsem interpretům, zvláště sólistům a dirigentovi Marku Ivanovičovi, vděčný za přístup, který k mé opeře měli. Problémem byly spíš určité technické bariéry budovy Státní opery než neochota interpretů.