Jel jsem do Maďarska tak nějak z povinnosti. Čekal jsem komorní soubor obrazů a kreseb, které se sem dostaly z nějakých okrajových sbírek, jejichž ředitele či majitele Maďaři na kolenou uprosili, aby byli tak moc laskaví a něco jim půjčili. Totálně jsem se mýlil. V Szépmüvészeti Múzeu to vypadá, jako by se manažeři největších galerií světa typu Muzea moderního umění v New Yorku, Národní galerie ve Washingtonu, Uměleckého institutu v Chicagu, Musée d’Orsay v Paříži nebo Courtauldova institutu v Londýně vzájemně předbíhali a trumfovali, kdo Maďarům půjčí to absolutně nejlepší ze svých stálých expozic. Nejde ale jen o výběr 155 zcela úžasných děl.

Tohle totiž není běžná výstava ukazující postupný malířův vývoj od expresivních temných obrazů až po prozářené pohledy na horu St. Victoire. Stěžejním je tu objevné téma celoživotního vztahu Cézanna k dědictví výtvarné minulosti.

Cézanne měl vždy značně vyhraněné názory. O Ingresovi tvrdil, že je to zhoubný klasik, Uccellovy malby považoval za holé ideje bez těla i ducha, Versailles označoval za nudu. Ale miloval fresky z Pompejí a manýristická díla Tintoretta, ctil gotiku a vášnivě obdivoval Rubense a Poussina. Byl uhranut Michelangelovými Otroky a jako první z moderních malířů objevil kouzlo obrazů El Greka. Tohle všechno je v Budapešti dokumentováno na prvotřídních obrazech a kresbách. A vedle toho je tu detailně zmapována spojitost malíře s Delacroixem, Courbeten a Manetem.

Stručně řečeno: procházíte výstavou a znovu a znovu jste překvapováni a fascinováni. Ukazuje se, že Paul Cézanne po celý život čerpal podněty z výtvarné minulosti a předělával je po svém do moderní podoby. Všechno, co tu maďarští odborníci s neobyčejnou velkorysostí shromáždili, je pečlivě dokumentováno v anglickém katalogu o 520 stranách, který je vydán tak, že by to bylo veledílo i v New Yorku nebo v Paříži.
Výstava je k vidění do 17. února příštího roku.