Na novém albu představujete své hity v aranžmá pro klasické nástroje. Co vás k takovému konceptu vedlo?

Není to nic nového, podobné nahrávky vznikaly už dávno, ať už je dělali Queen, ABBA, u nás třeba Lucie, Miro Žbirka nebo Jarek Nohavica. Já to měl v hlavě už delší dobu, ale hlavní impuls přišel před čtyřmi lety, kdy jsem si v Itálii koupil desku Antonella Vendittiho s bulharskou filharmonií. Venditti je mi blízký, jeho tvorbu mám moc rád. Tím albem mi ukázal, že i popové písničky lze vkusně opatřit symfonickými aranžemi. Řekl jsem si, že bych to chtěl zkusit. Pečlivě jsem tedy vybral skladby, o aranžmá pro symfonickou instrumentaci jsem požádal profesionála Richarda Mlynáře, natáčel se mnou Studiový symfonický orchestr a vzniklo album Classic.

Sedmdesát procent skladeb na něm začíná v podstatě stejně, podobné je i jejich tempo. Nebyl jste klasickými aranžemi příliš omezen?

Můj autorský rukopis je daný a projevil se samozřejmě i při přípravě této desky. Myslím, že je to dobře, protože když interpreta poznáte na první poslech, je to znamení jeho určité výlučnosti. Zřejmá identita autora je v pořádku. Každá písnička z těch, které jsem na desku zařadil, má svůj příběh. Vybíral jsem je i podle toho, aby se hodily do symfonické formy, chtěl jsem, aby na albu byly jak hity, tak skladby, které nejsou tolik známé. Mám na mysli například Půjdu s tím, což je písnička z filmu Discopříběh, Vidím tě všude nebo Jsou rána tíživá.

Bavilo symfoniky nahrávání takové desky?

Měl jsem z toho trochu obavy, ale oni k tomu přistupovali velice pozitivně. Nahrávali jsme v pořadí, v jakém písničky na albu jsou. Když jsme skladbou Chtěl bych žít začali, měl jsem pocit, že je to až tak nebere. Postupně se ale do té práce ponořili a hrozně je například bavilo nahrávat rychlejší písně. Bylo vidět, že to pro ně nebyla nuda. Rozhodně to nebrali tak, že pracují na něčem, co je pod jejich úroveň. Hrají se mnou i na turné k albu, které začalo v úterý v Karlových Varech.

Co všechno ještě lze s vašimi původně popovými a diskotékovými písničkami v aranžích udělat?

Na desce jsme třeba malinko zabředli do jazzových prvků, v Discopříběhu je to chvíli trochu funky a v Tak se lásko měj je pasáž, která je rock’n’rollová. Myslím si, že jakoukoli mou písničku lze přearanžovat do jakékoli formy. Je jen otázka, jak to vyzní.

Minulý týden měl premiéru nový muzikál pro teenagery Andílci za školou, ve kterém jste představil několik nových písniček. Bylo těžké je pro něj napsat?

Při skládání musím mít jasný stimul. Musím vědět, jestli píšu pro muzikál, film nebo své album, jaké nálady chci dosáhnout a jak chci písničku zpracovat. Pro muzikál Andílci za školou jsem se dlouho rozhodoval, jak písničky pojmu. Nakonec jsem zvolil kytarovou formu, k čemuž mě dovedl okamžik, kdy Pepa Vojtek řekl, že do toho jde. Začal jsem psát hudbu takříkajíc na něj, protože on by do taneční muziky nešel. Musel jsem ale najít formát, který by byl blízký i teenagerům. Když jsem Pepovi poslal první demosnímek s písničkou, kterou v muzikálu s dětmi zpívá, řekl mi, že to přesně odpovídá jeho představám. Měl jsem vlastně kliku. Trefil jsem se do jeho vkusu i do vkusu teenagerů, kteří v muzikálu hrají.

Jaká bude vaše další muzikálová práce?

Za posledních deset let jsem napsal pět muzikálů. Jsou na ně různé názory, ale musím říct, že psaní muzikálů je těžká disciplína. Když budu brát ohled na ohlas diváků, nemůžu si stěžovat. Aktuálně se podařilo prodat devadesát představení Tří mušketýrů do Japonska a osmdesát do Koreje. Bude určitě zajímavé, když budou prezentovány v japonštině a korejštině. Tři mušketýři mají za sebou v Koreji již 250 repríz a Kleopatra jakbysmet. Čína má zájem o Kleopatru, protože v Macau vytváří kulturní městečko, kde bude několik muzikálových scén. Já chystám na příští rok muzikál Mata Hari. Premiéru jsme přesunuli z března na 26. září, protože je to velice náročný projekt. Až Matu Hari dodělám, dám si v oblasti muzikálů na nějakou dobu pauzu.

Vaše největší hity jsou z osmdesátých let minulého století. Později už jich nebylo tolik. Myslíte si, že tu dobu budete ještě schopen co do hitovosti a masovosti překonat?

To je těžké. Aspektů pro to, aby vznikl hit, je víc. Napsat písničku nestačí, musí vám ji hrát rádia. V současné době ale ta česká hrají jen mé staré skladby, nové nechtějí. Přesto si myslím, že se mi několik hitů napsat podařilo. V roce 2002 to byla Ruská Máša, na mém posledním albu Čas vítězství je také pár písniček, které by hity být mohly. Povedla se Dlouhá noc, písnička pro Helenu Vondráčkovou, nebo Teď královnou jsem já z muzikálu Kleopatra. Není to zase tak špatné.