Vzpomínáte si na první knihu, kterou jste jako čtenářka držela v ruce?

To si nevzpomenu, která byla první. Ale která na mě udělala vůbec poprvé dojem, tak to bylo ve škole, když nám učitelka po celý rok četla jednotlivé kapitoly z knihy Carla Stephensona s názvem Leiningenův boj s mravenci. Podle ní byl pak natočen film The Naked Jungle. Nevím, proč si v naší třetí třídě vybrala k četbě zrovna knihu pro dospělé, ale nikdy nezapomenu, jak velký dojem na mě udělala.

Existuje cosi jako poslední příčina, která vás přivedla ke spisovatelskému řemeslu?

Od mala jsem ráda vyprávěla příběhy. Vystříhávala jsem si z papíru postavy panenek a hrávala s nimi nejrůznější příběhy. Myslím, že jsem přirozený vypravěč, že to je způsob, jak funguje moje mysl. Takže bych neřekla, že existuje nějaká příčina v mém životě, proč jsem si sama vybrala spisovatelství. Spíš si vyprávění vybralo mě.

Jakou úlohu v tom hrál Henry Fielding, podle něhož jste si zvolila pseudonym?

Chtěla jsem být herečkou, a proto jsem si chtěla vybrat jméno, které by se pro to hodilo. Šla jsem do své knihovničky a myslím, že jsem tam měla knihu Tom Jones od Henryho Fieldinga. Zařadila jsem si ho mezi jména, z nichž jsem si vybírala. Joy Fielding znělo dobře, na rozdíl třeba od Joy Hemingway, což vypadalo daleko hůř.

Začínala jste jako herečka, dokonce v Hollywoodu. Co vám tato kariéra dala jako spisovatelce?

Naučilo mě to hodně, zkušenosti využívám neustále. Zjistila jsem, jak správně pracovat s dialogem, jak postavit scénu, jak pracovat s dramatickým efektem. Vůbec jak správně vyprávět příběh. V každém dobrém dramatu potřebujeme konflikty vycházející z toho, že hrdina touží po něčem, co nemůže mít. Snaží se to proto získat, dosáhnout toho. Je mnoho věcí, které jsou pro herectví i psaní společné a hodně mi pomohly.

Řada autorů se vrací ke svým prvním knihám s vědomím, že by je dnes už napsali jinak. Platí to i pro vás?

Samozřejmě. Úplně první tři knihy ani nejsou dostupné. Když se mě na ně lidé ptají, tak odpovídám, aby se ani nesnažili je číst, že by mohli být zklamaní. Myslím si, že dnešní čtenáři by je neocenili, i když někteří mi říkají, že to tak špatné nebylo. Každý autor doufá, že se v průběhu kariéry vyvíjí, že se zlepšuje. Takže ony první tři knihy bych napsala jinak, na rozdíl od řady dalších, u nichž to tak necítím.

Píšete zpravidla o těžce zkoušených ženách. Jak se proměnil jejich svět od roku 1972, kdy jste vydala první knihu? Nyní česky vyšla zatím poslední Až ji uvidíš.

To je zajímavá otázka. Řekla bych, že pro ženy, i když se hodně změnilo, je život stále těžký. Něco je jinak, ale určité konstanty zůstaly. Jistě mají ženy více svobody než dřív, na druhé straně po celém světě vidíme, že zůstává dost animozity vůči nim. Musí stále balancovat mezi rodinnými povinnostmi, ambicemi a profesionální kariérou. To samé na úrovni vztahové. Pro muže jsou některé věci, zvyky, situace více dané, a když toho chce dosáhnout žena, musí vynaložit daleko větší úsilí.

Ženy v Americe, o kterých píšu, mají mnohem větší rovnoprávnost, která se ne vždy plně projevuje v pracovním prostředí. Mají ale mnohem více možností si vybrat, což zároveň může život činit těžším. Když jsou jasně daná pravidla, je jednodušší vědět, co je správné. Kdežto dnes, kdy dochází k velkým změnám, kdy se mění pravidla chování i životní podmínky, je těžké pro ženy, ale i pro muže, jak se v tom všem orientovat.

Jakou radu byste jako žena a manželka poskytla čtenářkám k dosažení šťastného a spokojeného manželství?

Neexistuje šťastné a spokojené manželství bez problémů. Kdykoliv jsou dva lidé spolu, tak se zákonitě nějaké objeví. Kdybych se však měla pokusit o radu, nejsem si jistá, že se tím vždy řídím, tak bych řekla: Buďte trpělivé, hodné, tolerantní a nesnažte se druhého člověka měnit. Snažte se ho přijmout takového, jaký je.