Abrahám rozmístil na stadiónu mnoho kamer, které sledují chytře vybrané specifické skupinky lidí - máme tu starší užvaněné „fotříky“ s pivními mozoly, mladé zuřivé fanoušky s dělobuchy, Vietnamce nebo jednu čtyřicátnici, která asi moc rozumu nepobrala, protože se chová jako šestnáctiletá (její dcera se za ni místy stydí a okřikuje ji). Drtivou převahu prostoduchých se marně snaží vyrovnat záběry na jednoho pána s malými syny (je to vysokoškolský profesor z UK) a jednoho novináře.

Dialogy většiny lidí nepřekvapí bohatou slovní zásobou. Černoch je samozřejmě „gorila“ a všichni ostatní jsou „kur...“, „pič...“, „čur...“ a podobně. Režisér docílil syrových záběrů reality tak, že točil tajně z dálky. I když tím někoho pěkně naštve, z hlediska uměleckého účinku je to správná cesta. Fotbaloví „fanoušci“ dostali možnost ukázat své pravé já.

Z filmu Dva nula

Dva nula

FOTO: Arts Marketing

Nelze popřít, že je to legrace. Když berete Dva nula jako film a ne jako záznam reality, dostanete svižnou, hustě nahláškovanou komedii, která se místy blíží raným formanovským filmům.

Korunu všemu nasazují pořadatelé. To, že se vyjadřují jako absolventi zvláštní školy, je očekávatelné, ale když jeden z nich začne líčit, že by nejraději vlítnul na fanoušky a pořádně je zmlátil, a druhý zase podává veselou historku o tom, jak jeho kolega, ochránce pořádku, vykradl šatny fotbalistům, je z toho tak nějak smutno.

Druhý pořadatel mu na to odpoví: „Kdyby jim ty bundy dali, tak by je nekradli.“ Pamatujete na slavnou hasičskou tombolu a hlášku: "Kdo si nenakradl, musí to brát, jako že nevyhrál?"

„A takových je devadesát procent lidí,“ konstatovala jedna novinářka po pracovní projekci. Co by na to asi řekli naši slavní reprezentanti? Tak určiťééé?

Celkové hodnocení: 85%