V recenzích na premiéru Hamleta před dvěma lety se objevila věta, že váš Hamlet, jehož jste uvedli v Praze, postrádá "hamletovštinu". Jak tomu rozumět?

Pokud je „hamletovštinou“ míněna jakási suma intelektuálské váhavosti, filozofičnosti, trpitelství, pak je to pravda. Chtěl jsem ukázat Hamleta jako typického mladého kluka, který intenzívně prožívá problémy kolem sebe, vnímá je a chce je řešit. To je dnešní Hamlet. Zítra už bude třeba jiný.

Je váš Hamlet politickým divadlem?

Část diváků i kritiky ho takto chápe, jiní zase ne. V tom nevidím problém. Rozdělení diváckých názorů je dobré, protože svědčí o tom, že naše inscenace provokuje k přemýšlení a reakci. A k vaší otázce – cožpak Hamlet vůbec může nebýt politickým divadlem?

Má podle vás klasika nést všeplatná poselství, nebo promlouvat o současnosti?

Inscenovat klasiku má pro mě smysl jen tehdy, pokud vyjadřuje pocity dnešního člověka, respektive mé. Je jedno, jestli jde o Čechova, Dostojevského, Čapka nebo Shakespeara. Pokud v klasickém textu necítím stopu současnosti, není pro mě zajímavý. Míra jeho životnosti spočívá v navázání kontaktu s dnešním divákem a jeho životem. Pokud by klasika měla nést jen obecné poselství, pak si ji můžete číst doma na kanapi jako literaturu. Divadlo jí ale dodává nový rozměr, který tkví právě v prolnutí se současnou zkušeností diváka.

Jakou má divadlo v dnešním Rusku pozici?

Nemohu říci, že by to mělo divadlo v dnešním Rusku snadné. Obecně prožívá velmi složitou dobu, počínaje finančními problémy, které nutí mnoho souborů uchylovat se k politice tzv. kasovních titulů. Samozřejmě je tu část inteligence, která vyhledává náročnější repertoár, ale ta netvoří většinu publika. Za velmi důležité pokládám nevzdávat boj o získávání mladých diváků. Pro Alexandrinské divadlo je to jedna z prvořadých věcí, pracujeme se studenty, pořádáme pro ně kurzy, v nichž mají možnost vyzkoušet si v praxi nejen herectví, ale třeba i scénografii a další divadelní obory. Výsledkem je, že šedesát procent našich diváků tvoří mladí lidé, což pokládám za úžasný úspěch. Už proto, že jsme nejstarším ruským divadlem.

Je v době internetu a podobných konkurentů možné přitáhnout pozornost mladých k divadlu?

Není to snadné, ale je to nutné. Doba se proměnila a divadlo to musí vzít na vědomí a hledat nové postupy při zachování nejlepších, ale zdůrazňuji opravdu jen nejlepších tradic. Mluvit k mladým jejich jazykem vůbec neznamená podbízet se, nýbrž být originální. Mezi tím je někdy jen tenká hranice. Je třeba využívat moderních technologií, pronikat co nejvíc na internet, kde se mladí pohybují. Musíme se jim přiblížit v jejich přirozeném prostředí. Je to práce na mnoho let, ale pokud ji divadlo nepodstoupí, pak svůj boj o diváky prohraje.

V čem vidíte nejsilnější zbraň divadla?

Stále v tomtéž – v přímé vzájemné komunikaci lidí v hledišti a na jevišti, založené nejen na racionální, ale i emocionální úrovni sdělení. To nedokáže internet ani žádná jiná média.