Pro desku se zdá být klíčová závěrečná písnička Cesta, která je pohledem skupiny na to, co se kolem ní stalo, děje a zřejmě bude dít. Souhlasíte?

Není jenom o tom, co se děje kolem kapely, ale i o tom, co se děje obecně. Je to takové povšimnutí si toho, kam český šoubyznys došel. Je to postesknutí, konstatování reality, ne plivání. Vztáhnout se dá samozřejmě úplně na všechno. Na životní křižovatky. Je to důležitá písnička.

Zpíváte ji na albu s Tomášem Klusem. Spolupracovali jste i na textu?

Rozepsal jsem ho sám, ale ocitl jsem se najednou v bodu nula. Dal jsem Tomovi sloku, ale pokročit se mu nepodařilo, a tak jsem požádal svého kamaráda Petra Harazína, jinak člena skupiny Nebe, jestli by mi nepomohl on. Společně se nám to povedlo dokončit a jsem rád, že text a emoce písničky nakonec oslovily Tomáše Kluse natolik, že ji se mnou na desku nazpíval.

Proč jste k duetu oslovil zrovna jeho?

Protože naše osudy jsou si podobné. Se skupinou Kryštof jsme si už zažili přešlapování na křižovatkách a rozhodování se, kterou cestou jít dál. Tomáš je teď podle nás v bodě, kdy má před sebou první velkou křižovatku. Přitom když jsem ji napsal, vlastně jsem s ní původně do repertoáru kapely nepočítal. Pak jsme dávali písničky na desku dohromady a já řekl klukům, že mám ještě jednu, ale myslím si, že na album nepatří. Oni si ji poslechli a řekli mi, že jsem se zbláznil, že na desce být musí.

Proč jste ji na desku nechtěl dát?

Myslel jsem si, že to není typ písně, kterou by na albu Inzerát chtěli mít. Někdy vzniknou písničky, které obsahují ryze můj pocit a nemusí mluvit z duše ostatních v kapele. A já měl při psaní Cesty zrovna takový zvláštní pocit.

Zvláštní pocit?

Začala vznikat před třemi lety, při rozhovorech k naší minulé desce Jeviště. Tehdy jsem zjistil, že když odmítnu dělat rozhovory pro bulvár, nemám pak už skoro pro koho. Pro některé časopisy jsem příliš komerční, do obrázkových, bulvárních a rádoby společenských zase rozhovory dávat nechci, a tak mi zbývají jen čtyři deníky, z nichž zájem budou mít jen Právo a Mladá fronta.

Pro Hospodářky nejsem OK a pro Lidovky jsem už příliš pop. Jsme na nějakém pomezí, snažíme se jít svou cestou a ta je pro většinu médií, zdá se, špatně. V té době jsem Cestu začal psát a říkal jsem si, že mi kluci řeknou, že je to sice hezký příběh, ale nám je pětatřicet a měli bychom zpívat o něčem jiném.

Na albu je ještě jeden duet – Křídla z mýdla jste nazpíval s Jarkem Nohavicou. Byl to pro vás, jako pro velkého Nohavicova obdivovatele, splněný sen?

Dalo by se to tak říct. O duetu s Jarkem jsme snili už delší dobu, ale on dosud všechny písničky odmítal a říkal, že správný čas teprve přijde.

Ve kterých písničkách z minulých desek mohl zpívat, kdyby neodmítl?

V podstatě jsme to řešili už od první desky. Naposledy jsme mu zcela logicky nabídli Ostravskou baladu, kde vlastně vystupuje. Říkali jsme si, že je to člověk, který má smysl pro humor a ten telefonát v té písničce nahraje. On ale řekl: „Je to dobrý, fakt se mi to líbí, je to fajna cypovina, ale… přijde čas.“ Když jsem mu poslal písničku Křídla z mýdla, napsal jsem mu v esemesce, že si myslím, že ten čas nastal. On odpověděl: „Ano, tohle se neodmítá.“ Domluvili jsme se během dvou esemesek.

Ve srovnání se všemi předešlými alby je Inzerát veselejší. Souhlasíte?

Měli jsme rok pauzu a byli jsme všichni dost smutní z toho, že nehrajeme. Myslím si, že to, o čem mluvíte, je důsledek naší vnitřní energie a touhy vrátit se. Je to první deska, na které kapela pracovala kompletně celá a činila tak velice intenzivně. Je to první album, pro které skládalo sedm lidí. Mohli jsme si vybrat z pětadvaceti připravených písní, to se nám nikdy předtím nestalo.

V únoru vyjedete na turné. Bude nějaké překvapení?

Pojede s námi Jarek Nohavica. Na pódium přijde během našeho koncertu, zahrajeme si spolu a on pak bude mít uprostřed našeho vystoupení svůj vlastní blok. Bude jeho regulérní součástí. Něco takového už asi v budoucnu nebudeme mít možnost zopakovat.