Když kurátor výstavy Pavel Vančát na vernisáži zdůraznil, že každá z fotografií vypovídá i o jejím tvůrci, v podstatě tak vyslovil nejlepší charakteristiku pro to, co je na nich ukázáno.

Snímky, které v drtivé většině ukazují lidskou bídu, beznaděj či absolutní hmotnou a duchovní chudobu, musely vždy jejich autora nějak zasáhnout. Když se díváme do očí žebráků, potulných hudebníků či dětí z dělnických kolonií, máme tak možnost dívat se na svět ze zorného úhlu toho kterého autora.

Někdo demonstruje chudobu na matce s dětmi, jiný na pouličních výjevech strádajících tuláků, další zase na scenériích z venkova. Ale nechybí ani dokumentární popis historické události.

Tou byla havárie na dolu Nelson v roce 1934. Fotograf Karel Hájek zachytil jak detailní výraz tváře horníka, tak i celkovou atmosféru, vyjádřenou srocením příbuzných, hasičů a četníků u jednoho z vchodů s nápisem Buď opatrným.

Uhlířky před zlatou kapličkou

Některé snímky mají skrytou symboliku a evokují beznaděj mnohem více než ty, na nichž je utrpení výrazově transparentní. Práce Oldřicha Straky Uhlířky (před Národním divadlem) je svou kompozicí silná. Kontrast starého vozu s dvěma chudými ženami a kulisou zlaté kapličky v druhém plánu je silným momentem. Stejně jako jeho další fotografie, ukazující detail nohou tuláka ve špinavých a roztrhaných cárech starých bot. K celkovému dojmu přispívá také archaický design černobílé fotografie, která svým pojetím vytváří mnohem větší syrovost a pošmournost než klasické barvy.

Proč se výstava zabývá sociálními problémy lidí z minulého století, a ne současnými fenomény doby? Protože chudoba, bída a sociální vykořeněnost mají identický charakter dnes jako před staletími. Jejich podstata tkví v lidském utrpení. Výraz očí a tváře vůbec je stejná jak u prvorepublikových žebráků, tak u bezdomovců posedávajících před obchodními řetězci moderního věku. Proto je výstava tak srozumitelná i pro dnešního člověka.

Celkové hodnocení: 80 %