Proč stále točí? On filmuje vše kolem sebe, protože sám neumí žít. Protože se podvědomě snaží, možná jako dnes hodně lidí, kteří se bojí smrti a stárnutí, zastavit čas. Doufají, že když zachytí okamžik, jako by tím pozdrželi život. Jde o podivný instinkt. Ale můj film má v sobě paradox, říká, že člověk by měl raději žít než filmovat. 

Je Max posedlý vlastním obrazem? Touží se zhlížet ve vlastních záběrech, ať už z cest nebo ze svého pokoje? Mluvíte o narcismu dnešního video-člověka?

To nevím, nedovedu to takhle říct. Max filmuje druhé, protože se s nimi nedovede setkat. On se spíše nudí, neví, jak má žít, než že by byl sám sebou posedlý. Například se nikdy nedívá na to, co natočil, nepouští si své záběry, ani ze svého materiálu nestříhá žádné filmy. Nejde o pravého filmaře. Nám šlo o to vyprávět příběh, jaký se tomuto člověku může stát. Vymýšleli jsme si komické situace a bavili se jimi. Na druhou stranu Má kamera a já je filmem i o bolesti hrdiny, který se na druhé dívá skrz hledáček kamery. 

Zajímá vás intimita člověka?

Ano, jistě, ale je třeba říct, že mě zajímají hlavně emoce, které jsou tajemstvím filmu. Intimita na druhou stranu představuje něco osobního, co zažíváte o samotě nebo se ženou. Ale i když natočíte chlapa, jak kdesi objímá ženskou, nikdy nedokážete přenést všechno to, co se mezi nimi odehrávalo. Ani umělec to nemůže sdílet, protože u toho nebyl. Stejně jako když slepé ženě vyprávíte obraz, u něhož spolu sedíte, ona ho stejně nikdy neuvidí. 

Možná jej uvidí jinak, stejně jako vy ten líbající pár. V Praze jste uvedl i svoje krátké filmy Ruce a Tváře. V Tvářích dokonce hrají před kamerou sami sebe váš otec i dcera. Přenášel jste na plátno vaši rodinnou intimitu.

Nesmíte zapomenout, že nejde o přirozené situace. Všechno jsme si předem vymysleli a připravili. Když si vezmete kameru a natáčíte druhého, nelze mluvit o jeho intimitě. To není logicky možné, princip kamery to vylučuje. Stejně jako když inscenujete před kamerou box nebo nějakou pranici, nemůžete mluvit o přirozenosti a pravdivosti. Je to vše naaranžované, připravené. Ačkoliv taková situace může u vás vyvolávat pocit, že jde o intimní situace, je to falešné. Uznávám, že je v tom zajímavý paradox. 

Kde je hranice mezi filmem a voyeurismem, mezi příběhem a nahlížením do soukromí?

Filmař, dokumentarista, který natáčí například pacienty v nemocnici, je do jisté míry určitě voyeur. Záleží na jeho zodpovědnosti, jak se záběry naloží. Ale jestliže pracujete na hraném filmu a zabíráte kamerou, jak najatý herec objímá vybranou herečku, není na tom nic voyeuristického - pokud ovšem nebudete chápat celý princip kinematografu jako voyeurismus. Jdete do sálu, sednete si, zhasnou světla a vy se díváte na příběh "neznámých lidí", který se odehrává před vašima očima a který nemůžete nijak ovlivnit. Ale to, co tam vidíte, není pravda, ale jen vymyšlená iluze. Pravda jako zaznamenaná realita ve filmu neexistuje, vždyť i největší dokumentaristé natáčeli filmy jako svého druhu fikce. Vezměte si takového Flahertyho.