Napsala jste román Pes ve městě inspirovaný zážitky s fenkou anglického buldoka. Co říkáte bonmotu: Pořídil jsem si psa, aby mě měl někdo rád?

Je to pravda. Pes bere člověka, jaký je, což my lidi ani sami mezi sebou moc neumíme. Stalo se mi to i se psem, o němž jsem měla určitou představu, ale všechno bylo jinak. Plemeno se charakterizuje jako klidné a rozvážné. Gaučoví psi – obejdou blok a jsou zadýchaní. Pro mou fenku platí, že je dýchavičná, až když prožene stádo srn po Krčském lese. V roce a půl si ulovila první auto, prvního cyklistu, a pak jsme se stahovali z civilizace do hlubin lesa. Tehdy jsem na procházkách, abych ji unavila, začala vymýšlet knížku.

Takže rozhodnutí napsat knížku o ní a o životě uzrálo v lese?

Zničená jsem vyprávěla historky, co a kde pes natropil, a kamarádi se smíchy popadali za boky. Piš to, říkali mi. Když se člověk s odstupem podívá na to, co se mu dneska děje, může vidět, že je to všechno trochu komedie.

Samozřejmě si mohu stěžovat, třeba že zlobí dítě. A ono zlobí! Každý den ráno hledá důvod, proč nejít do školy. Jednou jsou mu malé boty, pak má úplně blbou aktovku. Když mu pak mávám z balkónu, musím se smát. Jednou se mi po tom bude stýskat.

Ke zvířatům máte vztah, před rokem 2002 jste se v pořadu Chcete mě? věnovala těm opuštěným. Musela jste si hodně vymýšlet, nebo si psi a kočky píšou příběhy sami?

Píšou. Jejich osudy jsou někdy tak strašné, že jsem cítila až psychické problémy. Přijdete do útulku, kde je kočka, která byla přibitá hřebíky na stromě. Potkáte fenku, kterou březí uvázali na metrový řetěz v lese a opustili ji. Za to by měli někoho zavřít na deset let. Takový člověk se přece ani k lidem nemůže chovat dobře.

Nevěřím, že by to udělala učitelka v mateřské škole, která je hodná na děti. Takový člověk je blázen nebo zločinec. Byla to krásná práce. Jak Marta Kubišová, tak Zdeněk Srstka jsou báječní lidé, dělají to od srdce. Vašek Vydra stejně tak. S ním jsem připravovala pořad Mezi námi zvířaty a Máte mě!

Je vám humor vlastní?

Jsem vděčná za všechno, co mě pobaví. Mám pocit, že jen tak stojí život za to, když se jím člověk prochechtá. Jistěže se jím lze probrblat, ale kdo má rád lidi, kteří hned spustí nářek? Všichni bychom mohli vyprávět o svých trablech. Život dneska a tady je vlastně luxus, to bychom si měli říct. Ve světě se válčí, znásilňuje, umírá hlady. Samozřejmě si tu lidé stěžují na chudobu oprávněně, hodně lidí žije na její hranici, ale to je všude na světě.

Kdekdo myslí, že má právo mít se dobře, že by se o něho měl někdo postarat, ale tak to není. I když je samozřejmě pravda, že spousta lidí má už tím, kde a jak se narodí, předurčeno, že nebude mít na růžích ustláno. A nemá. Ale tak to je všude. Nejde se dovolávat spravedlnosti, protože ta neexistuje.

Vraťme se k literatuře. Chtěla jste čtenáře pobavit?

Je málo knih, které člověka rozesmějí. Vycházejí thrillery, ale ty si přece nemůžu číst před spaním. Chtěla jsem napsat knížku z našich poměrů, o ženách, jak tu žijeme. Příhodám z New Yorku se smějeme, ale jsou nám přece jen vzdálené. Většina lidí se přece životem prokličkuje, aniž by je někdo přepadl, škrtil, zmlátil, pobodal nebo léta věznil ve sklepě.