Daniel Pešta využívá v podstatě ve všech případech trojrozměrných předmětů. Je spíše avantgardním postmoderním sochařem než klasickým fotografem. A pokud volí obraz, který je blízký tradičnímu pojetí fotografie, nenechává jej za žádných okolností staticky ztuhnout. A to doslova.

U díla nazvaného Proměny je klasická podobenka Franze Kafky s dámou po boku přetvořena do pohyblivého videoartu. Cyklus Pekla si zase pohrává v jemných náznacích se symboly fetišismu a sadomasochismu. Stočená podobenka dívek tvoří držák bičíku, spleteného z několika pramenů dlouhých vlasů.

Suzanne Pastor pracuje s klasickou fotografií mnohem více, nicméně ani ona ji nenechává ležet jen tak ladem.

Originální „fotoskulptury“

Kombinuje věci a obrazy, doslova proniká různými prostorovými předměty a vytváří tak jakési originální „fotoskulptury“. Je fascinována jemnou erotickou symbolickou zkratkou, která posouvá význam toho kterého díla do jiného zorného úhlu.

Za naprosto učebnicový příklad takového pojetí můžeme vzít práci pojmenovanou Bez názvu (Vlasy). Hlavním objektem je chomáč zrzavých chlupů, který najednou nepřímo koresponduje s vedle visícím ručně kolorovaným aktem, kde ochlupení ženského ohanbí má stejnou barvu jako ony vlasy. Milovníku umění se tak naskýtá vtíravá otázka – odkud ty vlasy vlastně pocházejí?

Suzanne Pastor: Zoloft baby

Suzanne Pastor: Zoloft baby

FOTO: Katalog výstavy

Jemnější symboliku si v sobě nese dílo Zoloft baby, kde je hlavička novorozeněte vyobrazená na stříbřitém podkladu, který tvoří prázdné obaly od léku Zoloft. A protože je zmíněný lék antidepresivem, má dvojice dítě–deprese poněkud překvapivé poselství.
Překvapivost, originalita či pronikání různých významových kódů je hlavním účelem výstavy. Člověk si z ní odnáší samé otázky a žádné odpovědi. Ty si totiž musí nalézat v sobě a za sebe.