Po třinácti letech se výstava malíře Jakuba Schikanedera znovu vrátila do Valdštejnské jízdárny v Praze. Co se změnilo, co je tu nového?

Na jedné straně je to ten samý Schikaneder, který je u domácího publika tak obdivovanou osobností, že na přelomu roku 1998 a 1999 navštívilo jeho retrospektivu asi sto padesát tisíc diváků. Na druhé straně teprve tento probuzený zájem umožnil, aby se objevila řada nezvěstných, nebo dokonce neznámých děl malíře. Na současné výstavě je 40 procent obrazů, které veřejnost i odborníci uvidí poprvé. Aby bylo možné Schikanederovo dílo vystavit v celistvosti, na to žel nestačí Valdštejnská jízdárna. Výstava byla plánovaná do Jízdárny Pražského hradu.

Nové vedení Národní galerie však odstoupilo od předjednaného programu výstav v hradních objektech a odnesl to i Schikaneder. Nicméně současná výstava ve Valdštejnské jízdárně, kterou jsem připravoval ve spolupráci s Veronikou Hulíkovou, je i v okleštěné podobě divácky atraktivní, a to právě zveřejněním neznámých Schikanederových obrazů. Navíc vyšel obsáhlý katalog, který ukazuje jeho tvorbu v celistvosti.

Spoluautor výstavy historik umění Tomáš Vlček

Spoluautor výstavy historik umění Tomáš Vlček

FOTO: Peter Kováč, Právo

Například v obrazech Edvarda Muncha se projevuje fakt, že jeho rodina byla sužována nemocemi a dopadal na ni tragický stín smrti. Z čeho pramenila Schikanederova melancholie?

Jako člověku i malíři mu byla vlastní empatie. Konkrétní události přispěly k utváření jeho díla jako ozvuků melancholických stavů a nálad. Takovou jistě byla smrt jediného jeho dítěte v polovině 80. let. Neřekl bych však, že by teprve tato událost nasměrovala jeho umění. Ona zádumčivost v jeho tvorbě souvisela s touhou po ideálu, a jak ukázal francouzský básník Charles Baudelaire, tu v moderní době provázejí chmury a úzkosti.

Nadosobní ideály ztratily tehdy svoji nosnost, vše se víc opíralo o subjektivní pocity. Schikaneder se pohyboval mezi splínem a ideálem, a díky malbě ve splínu našel hodnoty ideálu. Možná, že to je jeden z důvodů, proč nás jeho dílo v době zmatků a rozčarování tak oslovuje.

Schikaneder má svou českou nostalgii, ale obstála by taková výstava třeba ve slavném pařížském Musée d’Orsay?

Výběr jeho nejlepších děl by tam nejen hrdě obstál, ale pravděpodobně by i překvapil. Dobře si to uvědomují například v amsterodamském Muzeu Vincenta van Gogha, kde po léta projevují zájem o jeho výstavu. Myslím, že největší potíže se Schikanederem nejsou ve světě, ale u naší kritiky. Je to možná proto, že malíř si vybral cestu eklektika, a to programově a nezastřeně, zatímco až příliš mnoho z toho, co je v Čechách odkázáno na cizinu, se bojí a stydí přiznat svou odvislost, což se netýká jen umění, ale i jeho kritiky.

Jaký vlastně byl Jakub Schikaneder? Co o něm víme?

Přesný obraz se stanovuje obtížně. Dokumentů je málo. Malíř zemřel bez potomků a vše, co se dochovalo, bylo záhy po smrti vdovy skartováno. Schikaneder pocházel z rodiny herců a muzikantů. Měl porozumění pro každého a nevyhýbal se otázkám života, které udržovaly jeho předky a sourozence u divadla. Od světla rampy přešel k událostem a místům světel v obraze.

Často se mluví o padělcích Schikanederových obrazů, některé se vyráběly už za jeho života. Jak se dá takové sporné dílo rozpoznat?

Padělky Schikanedera nejsou vzácností. První vlna pochází už z doby jeho života. Ve čtyřicátých letech minulého století proběhl s falzifikátory dokonce soudní spor. Některé obrazy lze vyloučit ze seznamu Schikanederových děl na základě chemickotechnologického rozboru. Když je však falzum ze stejné doby, tak tento rozbor k určení originality nepomůže.

Barvy i plátno jsou stejné. Kritériem je sama malba a výtvarný rukopis. Schikaneder byl virtuóz. To, co je pro zpěváka hlas, byla pro něj práce štětcem. Padělky jsou plytké. Nemají jeho techniku. Mnohé se prostě nedá napodobit. A k určení originálu nejvíce napomáhají právě takové akce, jako je současná výstava ve Valdštejnské jízdárně.