Článek
Cenu Křišťálová růže v minulosti obdrželi například Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Ladislav Chudík nebo paní Vášáryová. Jak se budete cítit v této společnosti?
Budu se cítit trošku trapně a budu se stydět, protože všechno to jsou vynikající herci a recitátoři, kterých si velice vážím. Měl jsem tu čest vidět Emilli Vášáryovou, když stejnou cenu přebírala před několika lety, a její vystoupení byl pro mne mimořádný zážitek na celý život. Takže při přebírání ceny budu cítit stud před těmito osobnostmi, ale na druhé straně jsem samozřejmě za toto ocenění nesmírně šťastný a velmi si ho vážím.
Jste jednou z nejvýraznějších tváří ostravské divadelní scény, ale vaší druhou doménou je právě umělecký přednes. Cítíte se lépe na jevišti, kde záleží i na každém gestu a pohybu těla, anebo při recitaci, která umožňuje soustředit se výhradně na krásu mluveného slova?
Já nevím, je to pro mne taková Sofiina volba, protože k obojímu mám vřelý vztah. K divadlu mne v mládí přivedla právě láska k poezii. Člověk se na jevišti s veršem setkává poměrně často. V jedné z minulých sezón jsem dokonce hrál pouze v inscenacích, které byly ve verších. Těžko mohu odpovědět, co mám raději. Ať mám někde hodinový pořad se čtenou poezií, anebo účinkuji v divadle, obojí je pro mne vždy velký svátek.
Dnes je poezie, kterou máte tolik rád, tak trochu v ústraní pozornosti médií i zájmu čtenářů. Myslíte, že může být ještě hůř, anebo jste optimistou?
Hůře samozřejmě může být, ale jsem optimistou. S kolegou Tomášem Jirmanem jako režisérem jsme v minulosti třeba natáčeli Homérova Oddysea i Illiadu a teď budeme dokonce dělat finský epos Kalevala, bude to dvacetidílná četba na pokračování. Takže alespoň v rozhlase je setkávání se s poezií a četbou velice časté. Zaplaťpánbůh.
Ostravští diváci vás znají z desítek naprosto odlišných rolí a ve všech sklízíte hlavně chválu - dá se říct, že jste univerzální herec. Je vám ale některý typ rolí bližší?
Není, protože za daleko důležitější považuji spolupráci s dobrými režiséry. Stává se, že i ve vynikajících rolích si s režisérem nepadneme do not. Jsou ale samozřejmě „osudové“ role, na které člověk vzpomíná velmi rád, pro mne to byl například Don Juan nebo Cyrano z Bergeracu.
A z jakých současných rolí máte nejlepší pocit?
Mám rád Salieriho v Amadeovi, který ale bude mít bohužel brzy derniéru. Z nejnovějších rolí je mi velmi blízká například role Lebeděva v inscenaci Ivanov. Byla to strašně náročná práce, představení ale podle mne stojí za to.
Přestože jste jedním z nejoblíbenějších ostravských herců, filmových příležitostí jste zatím moc nedostal ...
Ostravští herci nejsou bohužel tolik obsazováni jako dříve, kdy se v ostravském televizním studiu točilo více seriálů, pohádek, televizních filmů, ale i Bakaláři a další pořady. V televizi si dnes asi neuvědomují, že ostravské studio vzniklo hlavně kvůli potřebě obsazování herců z tohoto kraje. Dnešní situace, kdy si pražští režiséři do Ostravy často přivážejí celé tvůrčí týmy, je špatná a na místě je otázka, zda dává za těchto okolností existence dramatické tvorby ostravského studia vůbec nějaký smysl.
Nelitujete z tohoto pohledu, že stále zůstáváte v Ostravě?
Párkrát jsem o tom přemýšlel, ale když je člověk někde tak dlouho jako já, získá určité postavení a časem zpohodlní. Někdy jsem litoval, ale nakonec jsem stejně rád, že jsem v Ostravě zůstal třicet let, protože je tady dlouhodobě vynikající soubor.
Ostravská divadelní scéna má dnes v republikovém měřítku poměrně dobré jméno. Souhlasíte s tím, že Národní divadlo moravskoslezské prožívá dobré období?
Po umělecké stránce určitě ano, po finanční stránce to ale dobré období vůbec není. Lidé, kteří pro divadlo pracují, nejsou ohodnoceni tak, jak by měli být a ta práce se stává spíše koníčkem než obživou. V tomto státě se penězi plýtvá na zbytečné věci místo toho, aby se podporovaly věci skutečně potřebné, mezi které jednoznačně patří kultura. Kulturní stát své umění dokáže ocenit, ale v tomto státě tohle bohužel neplatí a asi ještě dlouho platit nebude.