Nikdy nefotografovala na barvu. "Život je barevný, ale v černobílé je pravdivější," tvrdila.

Dagmar Hochová se narodila v roce 1926, fotografii se začala věnovat za studií u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma na Státní grafické škole, později na FAMU. Stala se reportérkou světa dětí, odkrývala svět starých lidí, měla důvěru legionářů, v portrétech zachytila osobnosti, jako byli Josef Váchal, Bohuslav Reynek a Jan Patočka. Vystavovala doma i v zahraničí, vydala četné knihy.

Její fotografie jsou součástí sbírek Uměleckoprůmyslového muzea a Národní galerie v Praze. Když v roce 1994 vydala soubor fotografií dětí pod názvem Deset, dvacet, třicet, už jdu, stal se svérázným sociálním dokumentem o 50. a 60. letech v ČR.

Konec chleba začátek kamení je název knihy z roku 2002 s dalším tématem - portréty známých literátů. Vznikaly zejména v šedesátých letech. Nejprve na objednávku redakce Literárních novin jako obrazový doprovod k rozhovorům, později je fotila na vlastní pěst. Vypravila se za Reynkem na Petrkov, za Váchalem do Studeňan, zajela do Brna za Janem Skácelem, který ji zavedl za Oldřichem Mikuláškem. Fotila Ludvíka Aškenazyho, Ivana Diviše, Václava Havla a další.

Ráda vzpomínala na spolupráci s časopisem Vlasta, díky kterému projezdila republiku. Fotografovat ženy při práci, rodiny a staříky v domovech důchodců jí vyhovovalo, neboť se pořád pohybovala na půdě své oblíbené sociální fotografie.