Svoji celoživotní tvorbu Cindy Shermanová bilancuje do června grandiózní výstavou v Muzeu moderního umění v New Yorku. Amerika jí tu klečí u nohou. Davy návštěvníků, které každý den v neuvěřitelném počtu zaplaví muzeum v centru Manhattanu, míří většinou právě do šestého patra, aby spatřily její fotografie, na nichž zpodobňuje vždy jen sama sebe.

Zkoušela fotografovat rodinu i přátele, ale vždy měla po chvíli pocit, že jsou netrpěliví, že chtějí, aby to bylo co nejdříve hotové

Zkoušela fotografovat rodinu i přátele, ale vždy měla po chvíli pocit, že jsou netrpěliví, že chtějí, aby to bylo co nejdříve hotové.

FOTO: Repro časopis ART a katalog výstavy

Už ve svém prvním významném cyklu Bezejmenný film (Untitled Film) ze 70. let se pomocí důmyslných převleků, mnoha kostýmů a maskování stylizovala do hrdinek vymyšlených filmů, v nichž hrála roli prostitutky z předměstí, pracovnice na městském úřadě, školačky na útěku, vystrašené studentky či oběti sadistického vraha.

Všechny scény vznikly v jejím střešním bytě a v ateliéru v New Yorku a připomenou záběry z hollywoodských filmů 50. a 60. let. „Připadala jsem si tak trochu jako režisérka i scenáristka. Chtěla jsem vytvořit něco zvláštního a tajemného, složeného z různých lidských příběhů,“ opakuje autorka v mnoha rozhovorech. V prosinci 1995 newyorské Muzeum moderního umění koupilo od Shermanové celý cyklus fotosekvencí z fiktivních filmů za neskutečný jeden milión dolarů.

Fotografie jako obrazy

Výraz tváře je pro ni hlavním tématem, chce, aby do něj byl vepsán strach, radost, očekávání i erotická touha. Splnila si i svůj sen být hollywoodskou herečkou – tedy alespoň na fotografiích, ale zároveň tvrdí, že film jako umění ji značně ovlivnil v jejím výtvarném pohledu. A považuje ho také za méně elitářský, než je současné výtvarné umění. Oslovuje široké publikum, stejně jako kdysi v době renesance malby a sochy Michelangela.

A nakonec se namaskovala jako bůh vína Bakchus tak, jak ho kdysi v baroku namaloval Caravaggio.

A nakonec se namaskovala jako bůh vína Bakchus tak, jak ho kdysi v baroku namaloval Caravaggio.

FOTO: Repro časopis ART a katalog výstavy

Svoje fotografie pojímá jako opravdové obrazy a lidem nabízí to, co na současných výstavách nejčastěji postrádají: příběhy a emoce, fantazii a kreativitu, realitu i její iluzi. Nikdy také nezapře, že původně měla být malířkou.

Ostatně pomyslným srdcem její newyorské bilance je cyklus Historické portréty (History Portraits), který věnovala slavným mistrům evropské malby. Tradiční fotografie se tu proměňuje v závěsný obraz, což je určující proměna v celém díle autorky. Na snímcích Shermanová hraje Caravaggiova Bakcha, Fouquetovu kojící Madonu nebo Raffaelovu dámu zvanou žoviálně La fornarina čili pekařka.

Tvrdí, že když si prohlížela barevné reprodukce renesančních a barokních obrazů v knihách o umění, přemýšlela vždy o tom, jak ve skutečnosti vypadal člověk, který byl na nich vyobrazen. I když se staří mistři snažili o značnou reálnost, přesto portrétovanou oso -bu stylizovali, aby byla pohlednější, sebevědomější a třeba i poetičtější. Jsou to vlastně pózy podobné těm, které zaujímají dnešní modelky na reklamních fotografiích v módních časopisech.

Jako benátský karneval

Tak se sama převlékla do postav ze slavných obrazů, aby si vyzkoušela, co je v práci malíře reálné a co umělé. A divákům nabízí výsledky svojí analýzy. Je prý ráda, když lidé na fotografiích mohou rozpoznat falešný nos či paruku.

Pokud je někde obnažena, tak na hruď má položeno poprsí vyrobené z umělé hmoty. I nahota je tak u ní zamaskovaná. Shermanová nám dokazuje, že všechno je vlastně zpochybnitelné, že stačí velmi málo a z krásy je ošklivost a z básnivé poetiky jen laciný sentiment. Při svém mapování hranice mezi uměním a kýčem použila stejný princip jako v případě vymyšlených scén z hollywoodských filmů. Stylizace, převleky, fikce – to je, oč tu jde především.

Podruhé jako cirkusový klaun

Podruhé jako cirkusový klaun

FOTO: Repro časopis ART a katalog výstavy

Sama nechce dělat fotografie, které by byly doslovné a iluzivní. Vždy podle ní musí být zapojena divákova fantazie, protože je ponecháno na něm, aby se na výstavě bavil různými záměnami i pochybnostmi, co ještě je a co už není umění. Je to trochu jako benátský karneval. Ostatně maska je její častá rekvizita, stejně jako třeba loutka.

Feministka?

Výtvarní kritici si Cindy Shermanovou zaškatulkovali mezi vyhraněné představitelky feminismu v současném umění. Za feministku se však nepovažuje, i když mužům se chce vyrovnat. Miluje box, chodí často do tělocvičny a její trenér tvrdí, že její výpady jsou často nečekané a agresivní. Možná tak trochu jako její tvorba. To, že jako modelku však používá jen sebe, ale souvisí především s charakterem její práce.

Zkoušela fotografovat rodinu i přátele, ale vždy měla po chvíli pocit, že jsou netrpěliví, že chtějí, aby to bylo co nejdříve hotové a už mohli jít domů. Týkalo se to i modelů, které si zaplatila. Ona naopak pracuje pomalu, vše jí trvá nesmírně dlouho – jako kdysi malíři Edgaru Degasovi.

Nástěnnou malbu z fotografií Cindy Shermanová vystavuje poprvé v USA právě na své retrospektivě v Muzeu moderního umění New Yorku. Předpremiéru mělo toto dílo, zachycující autorku v různých převlecích, loni v Benátkách a v Londýně.

Nástěnnou malbu z fotografií Cindy Shermanová vystavuje poprvé v USA právě na své retrospektivě v Muzeu moderního umění New Yorku. Předpremiéru mělo toto dílo, zachycující autorku v různých převlecích, loni v Benátkách a v Londýně.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Mnohokrát také nevěděla, co vlastně přesně chce, a ti, se kterými pracovala, ji spíše rušili v přemýšlení. Takže zjistila, že si musí vystačit sama se sebou. Ke korekci celkové kompozice jí slouží velká zrcadla a pak po mnoha hodinách příprav kostýmů i světel už stačí spustit na dálku ovládanou spoušť.

Část fotografií, které nyní ve značném množství zaplnily newyorské Muzeum moderního umě -ní, jsme před několika lety mohli vidět i v Praze v Rudolfinu. Amerika však touží po primátu. A Shermanová tomu přání vyšla vstříc.

Takže u vstupu do expozice vytvořila obrovskou nástěnnou „malbu“, kombinující přírodní scenérii vyrobenou jako počítačovou grafiku a do ní jsou jako koláže vložené velkoformátové fotografie postav, jež v různých převlecích zobrazují samotnou umělkyni. Je to prý výkon, jaký se dá srovnat jen s renesančními tvůrci velkoformátových fresek, tvrdí američtí kurátoři.