Karel May zemřel před sto lety 30. března 1912 v Radebeulu nedaleko Drážďan. Narodil se před 170 lety 25. února 1842 v Ernstthalu, v malé obci na německé straně Krušných hor, naproti Chomutovu. A do třetice před padesáti lety 12. prosince 1962 se v Německu konala premiéra filmu Poklad na Stříbrném jezeře, v němž ožili jeho hrdinové v podání Francouze Pierra Brice a Američana Lexe Barkera.

Romantika dobrodružných příběhů hrdinů z Divokého západu uchvacuje dodnes. Kouzlo přírody, boj muže proti muži s nožem, revolverem i puškou, jízda na koni, a hlavně obraz svobodného života „rudých“ indiánů bránících se útokům „bílého muže“, dobro a zlo dělící postavy na čestné, přátelsky spolupracující, a na chamtivé zločince, toužící jen po zlatu a zbohatnutí za cenu krádeže či smrti druhého, to vše oslovuje fantazii už kolikáté generace.

Pokrevní bratři Vinnetou a Old Shatterhand, nejznámější hrdinové knížek Karla Maye.

Pokrevní bratři Vinnetou a Old Shatterhand, nejznámější hrdinové knížek Karla Maye.

FOTO: fotobanka Profimedia

Napsal je muž, který kouzlo Ameriky a Orientu spatřil až poté, co nabídl čtenářům příběhy z tohoto pro něj neznámého prostředí. Člověk, jemuž bylo doživotně zakázáno vykonávat učitelské povolání a který v mládí strávil téměř osm let ve vězení za drobné krádeže a podvody.

Možná proto cítil tak intenzivně potřebu prožívat dobrodružství čestných mužů.

Učitel – se zákazem výkonu povolání

Karel May se narodil v rodině chudého tkalce, byl pátým dítětem, za kterým následovalo devět dalších, ale řada z nich se nedožila ani jednoho roku. On sám oslepl několik dnů po narození a díky drážďanské klinice pohlédl poprvé na svět v pěti letech.

„Dokázal jsem lidi a předměty vnímat, slyšet, také cítit; ale to nestačilo. Jak vypadá člověk, pes, stůl, to jsem nevěděl; jen kdesi uvnitř jsem si o nich dovedl udělat obrázek, duševní vizi. Když někdo hovořil, nevnímal jsem jeho zevnějšek, ale přiblížilo se mi jeho nitro,“ vzpomínal ve vlastním životopisu Můj život a úsilí sepsaném po skandálním soudu v roce 1910.

„V dnešním blahobytu je skoro nemožné si představit, jak uboze se člověk protloukal životem na konci čtyřicátých let. Nedostávalo se nám úplně všeho. Vyprosili jsme si v poledne od našeho souseda, hospodského z Města Glauchau, slupky od brambor, abychom z toho mála, co z nich zůstalo, uvařili hladovou polévku.“

Vila Shatterhand v německém Radabeulu

Vila Shatterhand v německém Radabeulu

FOTO: fotobanka Profimedia

Mimořádným úsilím a s pomocí kněze se dostal na Knížecí učitelský seminář ve Waldenburgu. Jako vánoční dárek pro rodiče si „vypůjčil“ půl tuctu svíček. Spolužáci to oznámili a on byl ze semináře vyhozen. Podařilo se mu složit zkoušky na škole v Plauenu a nastoupit jako pomocný učitel v chudinské škole, kam chodily děti po desetihodinové práci v továrně na povinnou dvouhodinovou výuku.

Kolega mu půjčoval hodinky, aby podle nich mohl řídit výuku. Pak si hodinky vypůjčil bez dovolení a následně byl na udání kolegy zatčen a za „neoprávněné používání cizích věcí“ odsouzen k šesti týdnům vězení, což si odseděl v Chemnitzu. Saské ministerstvo vzdělání na něj uvalilo trest doživotního zákazu výkonu povolání. Po pěti letech studia se ocitl bez existence.

„Myslel jsem na pomstu, a sice strašlivou pomstu, na něco, co se ještě nestalo. Ta pomsta spočívala v tom, že já, který jsem byl kvůli trestu vyvržen mezi zločince, teď vskutku také zločin provedu,“ napsal. A opravdu, následovala řada podvodů a hochštaplerských kousků.

Nechal si ušít nové šaty a zmizel bez placení, v restauraci ukradl pět biliárových koulí, při vloupání do hostince, kde předtím stavěl kuželky, vzal jednu utěrku a jednu cigaretovou špičku. Vydával se za policejního úředníka, jakoby vyslýchal a vedl vyšetřování. Podvakrát byl v letech 1865 a 1870 zatčen a pokaždé odsouzen ke čtyřem letům vězení. Z posledního trestu byl v roce 1874 propuštěn za dobré chování – to už jeho mysl zaujala jiná vášeň: literatura.

V Americe „až“ v roce 1908

Svou redaktorskou dráhu začal po propuštění z vězení v roce 1874. Otázkou stále zůstává, zda se tak stalo na české straně Krušných hor u nakladatele Christophera Krügera, nebo u drážďanského „nakladatele a kolportéra“ Heinricha Münchmeyera. Tomu dokonce nakladatelství rozšířil o další tři časopisy, které sám založil: Na šachtě a v chaloupce, Německý rodinný list a Slavnostní chvíle u rodinného krbu, kam psal povídky.

V roce 1875 se v jedné z nich nazvané Old Firehand poprvé objevuje jméno Vinnetou. Později vycházejí první díly jeho cyklu z Orientu i román Ve stínu pádišáha. Setkává se pak s freiburským nakladatelem Fridrichem Fehsenfeldem, který od roku 1891 vydává jeho povídky i romány a May se stává bestsellerovým autorem. Jeho „příběhy z cest“ vycházejí ve stotisícových nákladech a na přelomu století přesáhly miliónovou hranici.

Karel May jako Kara ben Nemsí

Karel May jako Kara ben Nemsí

FOTO: fotobanka Profimedia

V roce 1893 píše nejznámější román Vinnetou I. a pokračuje dál. Mimořádný zájem je o román Duch Llana Estacada. V roce 1896 se stěhuje do vily Shatterhand do Radebeulu. Nechává si zhotovit pušku „medvědobijku“ a vzbuzuje dojem, že vše, o čem píše, sám prožil.

„Ovládám 1200 jazyků a dialektů,“ prohlašuje. „Jen ať sem přijdou a podívají se na jizvy, které pokrývají celé mé tělo, a pak zmlknou,“ hrozí pochybovačům.

Ve skutečnosti se poprvé podíval do Orientu v roce 1899, strávil tam patnáct měsíců. Tři měsíce pak prožil v roce 1908 v Americe, kde se ale neodchýlil od turistických cest.

Na české straně Krušných hor

V obci Brná u Ústí nad Labem je ulice nesoucí jméno Karla Maye, která se váže k jeho pobytu v hotelu Ernsta Herziga. Podle korespondence May dorazil do Brné 18. listopadu 1897 a několik týdnů tam pobýval v dnešním Hotelpenzionu Srdíčko. Dokonce tam napsal část nijak úspěšného románu Vánoce, který se odehrává na české straně Krušných hor a v okolí Sokolova, odkud se děj přenáší do Ameriky.

V románu se objevuje i postava jménem Krüger, což má být odkaz právě na zmiňovaného ústeckého nakladatele Christophera Krügera nebo jeho syna Franze Eduarda, u kterého spisovatel působil jako odpovědný redaktor tří čísel odborného časopisu Důl & Huť.

Není důležité, že pro filmové účely se skromný oděv Apačů změnil v honosnější oděv Dakotů i že Apačové neznali sekeru ani kánoe. Důležitá je idea přátelské pomoci a boje za spravedlnost.

Dům stojí dodnes v ústecké Revoluční ulici, první vpravo od Komerční banky.
Jak mi sdělil František Polanský, majitel Hotelpenzionu Srdíčko, jehož název vznikl překladem jména majitele původního podniku pana Herziga, hotelpenzion bude v rámci letošní turistické sezóny otevřen v dubnu. Vztah ke spisovateli dokládá několik nástěnných maleb souvisejících s příběhy a hrdiny jeho románů. Možností, jak si letos připomenout Mayovu památku, je povícero.

Na saské straně Krušných hor existuje celá stezka Karla Maye, ve dnech 18. až 20. května připomene jeho život a dílo už jedenadvacátý ročník festivalu v Radebeulu a muzeum, které vzniklo v jeho vile Shatterhand, nabízí řadu výstav.

Skandální konec

May musel na sklonku života prožít bolestný skandál. Novinář Rudolf Lebius, jemuž měl May odmítnout půjčku, proti němu odstartoval v roce 1910 štvanici. Připomněl jeho kriminální minulost a označil ho za „rozeného zločince“. Tisk se na kultovního autora s chutí vrhl. Berlínský soud dokonce odmítl Lebiuse odsoudit. Nic už nepomohlo, že po penzionování soudce byl rozsudek zrušen a novinář skandalista odsouzen za „těžké nactiutrhání“.

„Již celý rok nemohu normálně spát,“ napsal May v životopisu. „Pokud si chci na několik hodin odpočinout, musím sáhnout po umělých prostředcích, prášku na spaní. Ani jíst nemůžu. Denně jen několik soust. Zato jsou tu bolesti, neustávající, strašlivé nervové poruchy. Nejraději bych zemřel, zemřel, zemřel.“ Našel však v sobě sílu a dočkal se opětného uznání. Nedlouho před smrtí přednášel ve Vídni před třemi tisíci příznivců.

Odkaz jeho díla žije dál. Nakonec není důležité, že pro filmové účely se skromný oděv Apačů změnil v honosnější oděv Dakotů i že Apačové neznali sekeru ani kánoe. Důležitá je idea přátelské pomoci a boje za spravedlnost. Jistě vznikla v autorově fantazii jako protiklad osudů, které mu bylo dáno prožít.