Jaký to byl pocit, když jste v sobotu na jevišti Národního divadla v Praze přebírala cenu Thálie pro činoherce do 33 let?

Vždycky, když jsem v televizi sledovala vyhlášení podobných cen, jsem si říkala, jaký to musí být krásný pocit, když někdo ocenění přebírá a jak tam říká přesně to, co má zrovna na srdci. Když jsem to ale zažívala na vlastní kůži, zjistila jsem, že mám v hlavě úplně vymeteno, že se mi třepou ruce, takže jsem byla plně zaměstnaná jenom tím, aby to nebylo vidět. Když člověk hraje v  představení, je ve větším klidu, protože hraje jiného. Když ale na jevišti nese odpovědnost sám za sebe, je všechno jinak.

Vraťme se o mnoho let zpět. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodla, že budete herečkou?

Já jsem vždy byla dítě s velkou fantazií a měla jsem tak nějak přirozený odpor k pracovnímu stereotypu. Nedokázala jsem si představit, že budu denně chodit do práce a z práce. Že budu vést tzv. normální život. Chtěla jsem něco víc. Takže jsem kreslila, malovala, pak jsme si se spolužáky na základce založili divadlo a nakonec přišly holky v deváté třídě s tím, že existuje střední škola, kde se dá herectví studovat a hlavně tam není matika. Už na přijímačkách mě ostravská konzervatoř nadchla, něco z ní dýchalo a já jsem zatoužila být toho něčeho součástí.

V angažmá Komorní scény Aréna jste už pět let. Která z rolí vám byla nejbližší a na kterou nejvíce vzpomínáte?

To, co je člověku blízké, se myslím taky mnohem hůř hraje, lépe se mi hraje úplný opak sebe samotné. A tak mám ráda třeba role úředníků v inscenaci Tarelkinova smrt. Měla jsem velmi ráda svou první roli v Aréně - postavu Niny v Rackovi, pro kterou si mne vyhlédl Ivan Krejčí, další zásadní setkání bylo s režisérem André Ochodlem v inscenací Kdo se bojí Virginie Wolfové?, která se musela bohužel stáhnout po sedmi reprízách, protože došlo k neshodám s agenturou. Další výborná spolupráce s tímto režisérem bylo Jubileum, které je dosud na repertoáru. Z novějších věcí mne moc bavila spolupráce s Ivanem Krejčím na Hamletovi. A taky setkání s jeho učitelem Ivanem Rajmontem, s kterým jsme nazkoušeli Proces Franze Kafky.

Čím je vám nejmenší ostravské divadlo blízké?

Mám pocit, že každým rokem si se všemi kolegy více rozumíme a snadněji nacházíme společnou řeč. Uměleckému šéfovi Ivanu Kejčímu se zde velmi dobře daří budovat společný jazyk, rok od roku jsme sehranější a s téměř každou novou věcí to jde vidět. A mne baví být u zrodu kvalitních věcí. Koho ne.

Cenu Thálie ve stejné kategorii získali v minulosti ostravští herci Michal Čapka, Lucie Žáčková a Jan Hájek. Druzí dva jmenovaní utekli z Ostravy do Prahy? Vy zatím nemáte zaječí úmysly? A neříkejte, že ještě žádná nabídka z Prahy nepřišla?

Ne, zatím žádná nepřišla. S tou Prahou je to u mne tak, že kdybych se tam odstěhovala, určitě by se mi svým způsobem zvýšila kvalita života a měla bych větší možnosti kulturního vyžití, mám tam i mnoho přátel, ale co se týče práce, tu mám velmi kvalitní a skvělou tady, v Ostravě. To by se neopouštělo tak lehce. Jistěže je tam pár divadel, do kterých bych jednou chtěla, ale to je sen a ten si nechám pro sebe. Samozřejmě, že někdy člověk bývá nespokojený a říká si, že by to bylo dobré změnit prostředí. Proto je třeba dobré hostovat, člověku se tím vyčistí hlava. A hlavně, v Aréně jsem spokojená.