Vyhrál jste ve dvou kategoriích – alternativa a elektronika. Kde se cítíte více „doma“?

Doma se asi cítím víc v elektronické hudbě. Sice často pracuji i s akustickými zvuky, ale je to taková hra s iluzí na obě strany. Věci, které se zdají být akustickou hudbou, mohly projít masivní manipulací v počítači a hudba, která může znít elektronicky, má často základ v nějakém akustickém zdroji. Na druhé straně si možná o chlup vážím té ceny za alternativní hudbu, protože mě potěšilo, že kritici mou novou desku vnímají v širším kontextu.

Myslíte, že vás vítězství někam posune?

Vůbec netuším, sám jsem zvědav. Na prodej desky to asi zásadní vliv mít nebude. Když jsem dostal Anděla před deseti lety, pomohlo mi to ale vcelku dost. Lidi mou hudbu víc registrovali, rozprsklo se to a přibyly i nabídky na koncertování. Snad to bude mít podobný efekt.

Druhé album Zorya vyšlo po vašem debutu až za deset let. Chápete ho jako návrat?

Vzhledem k tomu, že nejsem nějaký stařík, je to trochu srandovní představa. Ale pravda je, že to svým způsobem tak beru. Mám pocit, jako bych po deseti letech zažíval takový druhý debut – minimálně v Čechách.

Říkal jste někde, že byste klidně udělal i písničkovou desku. Lákalo by vás udělat třeba popové album s nějakou „hvězdou“?

Ano, písničky mě teď hodně zajímají. Album s „popovou hvězdou“? Mám teď chuť na spoustu věcí a projektů, takže proč ne? Problém je spíš v tom, že den má jen čtyřiadvacet hodin a člověk si musí nastavit priority dost úzce, aby neztratil koncentraci na zásadní věci. V mém případě mezi ně tohle nepatří. V poslední době se objevila spousta zajímavých nových hlasů.

Problém je spíš v tom, že řada těchto nesmírně talentovaných lidí zpívá úplně stupidní nebo šedivou hudbu. Příkladem budiž Vojta Dyk nebo třeba Debbi. Je pro mě trochu těžké si představit toho člověka jen jako hlas, a ne jako osobnost.