Největší múzou jeho života se mu stala Georgette Bergerová, o tři roky mladší než René Magritte, kterou malíř potkal jako třináctiletou na jarmarku v Charleroi. Od té chvíle ji prý měl natrvalo ve svém srdci. Když se znovu setkali v Bruselu, vášnivě se do sebe zamilovali a už v červnu 1922 se konala svatba. Nevěstě bylo jednadvacet, ženichovi dvacet čtyři. Georgette stála Renému modelem pro mnohé z obrazů, maloval podle ní i většinu aktů. Spolu si vytvořili svůj vlastní, velmi uzavřený svět.

Rozkol kvůli křížku

Když se odstěhovali na čas do Paříže, zavrhli možnost žít v rušném centru a raději se usadili v ústraní, na předměstí v Le-Perreux-sur-Marne. Magritte byl tehdy okouzlen básníkem André Bretonem, otcem všech surrealistů. Patřil do jeho pařížské skupiny, stejně jako Salvador Dalí nebo Toyen, ale divoký život uměleckých buřičů mu zůstal bytostně cizí.

O roztržce s Bretonem a o odjezdu z Francie prý rozhodl malý křížek Magrittovy manželky, který trvale nosila kolem krku. Vyvolala to mezi antiklerikálně založenými surrealisty pozdvižení. Takže v červenci 1930 Magrittovi opustili Paříž a usadili se v Bruselu v nenápadné ulici Rue Esseghem číslo 135. Dnes je tam jedno ze dvou belgických Magrittových muzeí.

Sen, malba z roku 1945, pro níž se inspirací stala Georgette. Dílo bylo do Vídně zapůjčeno až z Japonska.

Sen, malba z roku 1945, pro níž se inspirací stala Georgette. Dílo bylo do Vídně zapůjčeno až z Japonska.

FOTO: Katalog výstavy

Magritte moc nechodil do hospody, byl téměř pořád doma, jen venku venčil pravidelně psa. A občas zašel na šachy, což byla vedle malování jeho jediná vášeň. Nikdy netvořil celý den nebo v noci. Malování bral skoro jako zaměstnání a hodně obrazů udělal jen na prodej.

Co se oženil, stal se velmi konzervativním, zejména co se týče chování i zvyklostí. Po celých dvacet čtyři let nikdo ze sousedů v ulici Rue Esseghem netušil, že René je vlastně malířem odvážných surrealistických fantazií.

Uspořádaná domácnost

S manželkou se spokojili s málem. Vše měli v bytě přesně uspořádané, v domácnosti nevládl žádný nepořádek jako třeba u Pabla Picassa.

Věci v kuchyni či obýváku byly inspirací pro malování a umělci k snění stačil i pouhý pohled z okna na ztemnělou ulici.

Ale také Magritte měl svoje divoké období, kdy s partou kamarádů chodil do kaváren.
Byla to však jen životní epizoda. Vždy raději zůstával osamělou, až melancholickou postavou.

Oko, obraz z let 1932–1935 ze sbírek galerie Art Institute v Chicagu.

Oko, obraz z let 1932–1935 ze sbírek galerie Art Institute v Chicagu.

FOTO: Katalog výstavy

O jeho obrazech Max Ernst prohlásil, že působí jako malované koláže. A měl v mnohém pravdu, neboť tak nějak lze nejlépe popsat způsob, jakým Magritte se zázračnou obrazotvorností kombinoval dohromady předměty, lidské postavy, krajiny, ba dokonce i světlo a tmu. Na počátku umělecké dráhy procházel jedním obdobím za druhým.

Chvíli byl impresionista, pak kubista, futurista a inklinoval i k abstrakci. Rozhodujícím impulzem pro jeho orientaci se staly obrazy italského metafyzického malíře Giorgia de Chirica. Pod jeho vlivem Magritte namaloval první fantaskní obraz a vstoupil do Bretonovy surrealistické skupiny.

Malba má svědčit o tajemství

Základem všeho jeho tvoření byla hra s fantazií a sny. Dosti ho v tomto ohledu inspiroval Edgar Allan Poe, fantaskní zakladatel hororového literárního žánru. Malba má svědčit o tajemství, tvrdil vždy Magritte. Den i noc se u něj často odehrávají ve stejné chvíli, spojuje je dohromady stejně tak jako bdění a spánek. Umělec měl rád pohodu a humor, to, co nazýval divadlem uprostřed života.

Žena – láhev, objekt vytvořený kolem roku 1945 a zapůjčený do Vídně ze soukromé sbírky.

Žena – láhev, objekt vytvořený kolem roku 1945 a zapůjčený do Vídně ze soukromé sbírky.

FOTO: Katalog výstavy

Snil o poezii v obrazech, o malovaných básních, ale i v jeho krásném světě bylo cosi až morbidně temného, spojeného se zážitky z jeho dětství. Když mu bylo třináct, spáchala jeho matka sebevraždu – skočila v únoru 1912 do řeky Sambry. Malý René viděl, jak ji utonulou vytahovali z vody. Přes obličej měla přetaženou noční košili a někteří se proto domnívají, že tento zážitek se odráží v obrazech milenců se zahalenými obličeji nebo v malbách, kde postavy ze slavných obrazů jsou uzavřené do rakví.

Fascinace impresionisty

Magritte byl plodný malíř, sám uváděl, že vytvořil více než tisíc obrazů. Ne všechny jsou surrealistické. Třeba po obsazení Belgie německými fašisty téměř doslova kopíroval impresionisty, zejména Renoira. Nešlo jen o nějakou epizodu, René takto maloval až ro roku 1947.

A pak prý jako provokaci udělal pro výstavu v Paříži obrazy satirické, expresivní, a až řvavě křiklavé. Kritika se postavila proti, byl to úplný propadák! Prý to byla ale jen cílená provokace vůči zkostnatělému pařížskému vkusu. Magritte se však brzy vzpamatoval a znovu se vrátil k tajům fantaskní malby.

Snil o poezii v obrazech, o malovaných básních, ale i v jeho krásném světě bylo cosi až morbidně temného, spojeného se zážitky z jeho dětství.

Snil o poezii v obrazech, o malovaných básních, ale i v jeho krásném světě bylo cosi až morbidně temného, spojeného se zážitky z jeho dětství.

FOTO: Katalog výstavy

Od 50. let minulého století jeho sláva stále rostla. Náhle měl dost peněz, mohl cestovat, viděl Itálii, obdivoval Benátky, vypravil se i do Spojených států, kde v Texasu svoji typickou buřinku na pár týdnů zaměnil za kovbojský klobouk. Dva roky před smrtí se dočkal velkolepé přehlídky v Muzeu moderního umění v New Yorku. Byl vůbec prvním belgickým umělcem, kterému se dostalo této cti. Zemřel 15. srpna 1967 ve věku osmašedesáti let.

Jeho výstava ve Vídni je světovou senzací. A nikdy tak blízko našich hranic nebyla přehlídka, která by představila nejlepší tvorbu tohoto velikána surrealismu, ale současně byla uspořádána tak, že diváka krok za krokem uvádí do světa malířské fantazie. Opravdu Magritte od A do Z, jak zní název katalogu k výstavě, která je v Albertině otevřena do 26. února denně od 10 do 18 hodin.