Karel Gott: Na Velkou pardubickou přijedu

Pojedete příští rok podpořit žokeje Josefa Váňu na Velkou pardubickou?

Budeme mít sice turné a navíc nevím, jaké bude počasí, ale určitě pojedu. Jeho letošní vítězství mě hrozně dojalo, a navíc hned v cíli řekl, že příští ročník pojede, když přijedu já. Byla to pro mě takříkajíc dvojitá radost. Je pravda, že jsem už v posledních třech letech mluvil o tom, že na Velkou pardubickou dorazím.

Také jsem se o dostihový sport začal velmi zajímat, protože nechci působit dojmem, že si neuvědomuju, v jakém prostředí jsem. Váňa byl letos u pátého skoku poslední, ale nakonec zvítězil. Měl obrovskou vůli, která je velice důležitá.

Letos jste získal sedmatřicátého Slavíka. Na kolik prvenství si ještě troufáte?

Kdybych řekl, na kolik si troufám, znamenalo by to, že už se na ta další vítězství necítím. Opak je ale pravdou. Každý den žiju s tím, že to nejlepší teprve přijde.

Jaký byl váš největší zážitek z letošního ceremoniálu?

To by bylo na dlouhé vyprávění, protože dojmů bylo opravdu hodně. Velmi mě potěšila písnička Půlnoční od Václava Neckáře. Jsem rád, že se vrátil a že na něho národ nezapomněl. Zážitek pro mě byla i možnost celý večer zahajovat. Měl jsem trému. Při děkovačce člověka ledacos spontánně napadne a bývá na ni připravený, ale při tom zahájení to muselo všechno zařezávat.

Gabriela Gunčíková: Budu makat, budu bojovat

Letos jste byla druhá v ČeskoSlovenské SuperStar a stala jste se objevem roku v anketě Český slavík. Je to váš nejúspěšnější rok?

Bezesporu, protože letos se všechno změnilo. Ještě loni jsem byla holka, která zpívala s kapelou v garáži. Uvědomuju si ale, že se z toho nesmím zbláznit, protože objevem roku se stala spousta zpěváků přede mnou a spousta zpěváků se jím stane po mně. Dost zásadní pro mě bude určitě příští rok, kdy bych měla svou pozici potvrdit.

Jak to uděláte?

Budu makat, budu bojovat, a to všechno s vědomím, že to bude těžké. Momentálně mi vychází první album a také první singl. Měla bych také vyjet na turné s jednou zatím nejmenovanou kapelou a čeká na mě muzikál. Těším se na to.

Lucie Bílá: Někdy to bolí

Letos neustále záříte štěstím. Je to základní pocit, který prožíváte?

Bylo by to hezké, ale třeba teď, dvě hodiny po skončení ceremoniálu, jsem už duší v Bratislavě, kde na mě čeká nedělní finále soutěže Česko-Slovensko má talent. Nemám čas na oslavu, ale za Slavíka jsem vděčná. Člověk, který si hraje, nezlobí. A já si prostě hraju. Dnes večer jsem si hrála na zpěvačku, v neděli večer si budu zase hrát na porotkyni.

Býváte smutná?

Umím být i smutná. Jsem plná emocí a díky tomu jsem tam, kde jsem. Zpěvačka bez emocí je podle mě zbytečná, protože je to jenom zvládnuté řemeslo. To, co dělám, naplno prožívám, a někdy mě to strašně bolí.

Příští rok byste mohla získat již patnáctého Slavíka. Těšíte se na to?

Teď držím v ruce cenu pro nejoblíbenější zpěvačku roku. Uvědomuju si ale také, že ji jednou držet nebudu, a nesmím kvůli tomu propadat panice. Po zisku čtrnácti Slavíků už se nikdy nebudu cítit jako poražená a příště už to budu přát někomu jinému. Ačkoli můj tatínek říkal: „Haničko, patnáctka se lépe pamatuje.“

Josef Vojtek: Bigbít žije

Skupina Kabát získala sedmého Slavíka. Jakou má pro vás příchuť?

Vůbec jsem to nečekal, takže mě to zaskočilo. Myslel jsem, že vyhrají Nightwork, protože mají našlápnuto a mají širší posluchačský záběr. Připravil jsem si tedy poděkování za druhé místo, no a my vyhráli. Ve výsledku jsem byl u mikrofonu trochu za vola, plácal jsem nesmysly.

Na jaře jste absolvovali velké turné k albu Banditi di Praga. Posunulo vás v něčem dál?

Nezmizeli jsme z mysli fanoušků. Nejvíc mě ale potěšilo, že po třiadvaceti letech hraní na nás chodí pořád hodně lidí, což znamená, že bigbít žije. V pátek jsme o tom mluvili s Petrem Jandou. Shodli jsme se, že klasických rockových part na naší scéně už není mnoho, což je škoda. Jsem rád, že jsme dokázali trumfnout i mnohem mladší kapely.