Článek
Při pohledu na tracklist Soul 2 se posluchač, který má alespoň elementární znalosti hudební historie, nedočká ničeho, co by předem netušil. Bill Withers, Marvin Gaye, Al Green atd. Klasika za klasikou. Seal to vše podává se znalostí žánru a s citem pro detail, jenže kouzlo křaplavých vinylů, které jsme si půjčili od tatínka (nebo dokonce dědečka) to nevyvolá. Někam se ztratilo. Snad je to nahrávací technikou, snad tím, že tyhle písničky jsme slyšeli stokrát.
Nikdo nemůže Sealovi vyčítat, že by bylo něco špatně zaranžováno, zahráno či zazpíváno. Tohle je vysoce profesionální produkt spojený s hlasem tvárným, soulově vřelým, pop-jazzově hebkým a se špetkou drsnějšího bluesového koření. Už léta se počítá mezi nejlepší na světě.
Proč tedy album nevzbudí absolutní nadšení? Už první díl Soul měl nulový potenciál překvapení, nabídl absolutní mainstream, komerční vzpomínkovou tvorbu pro starší a pokročilé. Je to sice moc fajn, ale skutečně existoval nějaký důvod natáčet ještě pokračování?