V minulých týdnech ohlásily konec kariéry zpěvačky Hana Hegerová a Marie Rottrová. Měla jste někdy v minulosti chuť udělat to také?

Několikrát za život mě to napadlo, ale vždycky to souviselo s tím, že se mi něco nepodařilo tak, jak bych si představovala. Jednou jsem to ale vlastně udělala, po svatbě se Štefanem Margitou. Ta byla v roce 1992 a já se pak asi na šest let odmlčela. Chtěla jsem se naplno věnovat vztahu, protože mi za to stál. V minulosti jsem spoustu vztahů takříkajíc zabila prací. Jsem totiž pracovitý člověk a práci jsem dlouho upřednostňovala před vším. Po svatbě se Štefanem jsem se k tomu ale postavila jinak. Vnímám ho jako svého osudového muže.

Zničila jste si svým kladným vztahem k práci hodně vztahů?

Byla jich spousta, ale musím současně přiznat, že jsem toho nikdy nelitovala. Své pracovní vytížení jsem vždy chápala jako fakt, který jsem sice měla ve svých rukách, ale nechtěla jsem ho ovlivňovat.

Byla jste vždycky jenom zpěvačka?

V šedesátých až osmdesátých letech jsem mívala kolem pětadvaceti koncertů měsíčně, takže jsem neměla moc času na nic jiného. Potom jsem začala psát scénáře ke svým televizním pořadům, písňové texty, kterých jsem napsala asi osmdesát, a skládat básničky.

V době, kdy jsem měla šestiletou pauzu, jsem se věnovala psaní scénářů pro svůj televizní pořad Když nemůžu spát. Také jsem v té době měla pocit, že jsem odzpívala to, co jsem odzpívat měla. Naštěstí se to časem zlomilo a mně se začalo stýskat po koncertech a kontaktu s lidmi. Velmi rychle jsem se pak na hudební scénu vrátila.

V roce 1989 jste podepsala petici Několik vět a dostala jste se na seznam zakázaných umělců. Jak vám tehdy bylo?

To byl zákaz, který přišel z hodiny na hodinu. Pamatuji si, že se mi tehdy moc chtělo zpívat. Nedalo se ale nic dělat. V osmdesátých letech jsem byla lidmi oslavovaná a režimem trpěná. Nemyslím si, že by zpěváky režim nějak zvlášť miloval. Nikdy předtím jsem s ním ale neměla konflikty, nezavdávala jsem k tomu příčiny. Zpívala jsem písničky o životě a lásce, což se mu naopak docela hodilo.

V devětaosmdesátém roce jsem si petici Několik vět přečetla a dospěla jsem k závěru, že v ní není nic, co by slušný člověk neměl podepsat. Byla jsem přesvědčena, že když to udělám, určitě to nebude takový průšvih, abych za něj dostala zákaz vystupování. Mýlila jsem se.

O pár měsíců později vás proslavil projev Milouše Jakeše, který o vás mluvil jako o „milé holce, která vydělává spoustu peněz“. To asi nebylo moc příjemné...

Já se neměla za co stydět. Dokonce nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné. Najednou prostě vznikl celorepublikový vtip z něčeho, co zpočátku na vtip v žádném případě nevypadalo.

Kdo z vašich uměleckých partnerů vám byl nejbližší?

Karel Vágner, se kterým jsme odstartovali mou kariéru. On byl méně známý baskytarista a já zpěvačka, která už měla něco odzpíváno, ale toužila se víc prosadit. Oslovila jsem ho, protože jsem chtěla vlastní doprovodnou kapelu a řád do své práce. Padli jsme si do noty a naše spolupráce trvá dodnes. Už spolu sice nekoncertujeme, ale své desky nahrávám převážně v jeho studiu.

Kterou svou písničku máte nejraději?

Odjakživa mám ráda ty, které mají šansonový charakter. Nemůžu však říct, že bych měla jednu horkou favoritku. Nazpívala jsem ostatně téměř osm set písniček. Existuje ale jedna, kterou hraji na každém svém vystoupení. Jmenuje se Maluj zase obrázky. Mám také ráda všechny své nové písničky, obzvlášť když si k nim napíšu text.

Jak jste se dostala k psaní textů?

Psala jsem je už v šedesátých letech, ještě když jsem bydlela v Ostravě. Velmi mě to baví, ale nejsem profesionál a dá mi to hodně práce. Mnohem menší úsilí mě stojí napsat básničku. Při jejich psaní má tvůrce mnohem větší svobodu. Písňový text se obvykle píše na hotovou hudbu a vyžaduje, abyste respektoval frázování, slabiky, náladu hudby i to, aby nebyl moc složitý a lidé se v něm neztratili.

K vašemu životnímu jubileu vychází 3CD Zítra se zvedne vítr. Jsou na něm dvě nové skladby, titulní a Mé dětské svátky. Kdy vznikly?

Jedna těsně před létem a druhá byla dokončena v létě. Jsou úplně nové.

Říkala jste, že máte ráda šansonové písničky. Lidé vás ale znají především jako popovou zpěvačku. Necítíte se umělecky trochu nedoceněná?

Někdy v devadesátých letech jsem si řekla, že už budu zpívat jenom pomalejší písničky se šansonovým textem. Připravila jsem v tom duchu celý koncert a vybrala jsem pro něj dost depresivní písničky. Měl úžasný úspěch, ale lidé z něho odcházeli takoví posmutnělí. Uvědomila jsem si, že to tak nechci, a vrátila jsem se k tradičnímu repertoáru. Myslím si, že naše povolání by mělo v člověku zanechat pocit radosti. To se ale tenkrát nestalo. A pokud jde o pop, ten mám také moc ráda.