Jak vnímáte své písničky?

Pro mě jsou to ucelené obrazy. Každá má, byť třeba jen minimální reálný základ, nějaký impuls ze skutečného života, který se třeba nestal přímo mně, ale udál se. Psát písničky je pro mě terapie. Někdo lepí letadla, já od patnácti let skládám písně. Nedávno matka objevila kazetu mých písniček ze sedmé třídy. Dlouho jsem se tak nezasmál. Neměl jsem tenkrát ještě odmutováno a znělo to trochu jako Vít Bárta na mejdanu.

Psal jste písničky s tím, že je někdy vydáte?

To v žádném případě. Písničky nevznikaly pro tuto desku, naopak deska vznikla pro písničky. Psaní je pro mě odpočinková záležitost. Chtěl jsem si ale pár věcí nahrát ve studiu producenta Borise Carloffa. Měly to být jenom demosnímky, ale nakonec to skončilo realizací celého alba. Dodalo mi to sebevědomí, protože jestli mi při psaní písniček něco chybí, pak je to právě sebevědomí.

Nepůsobíte tak…

Nejsem zvyklý mít trému při moderování nebo hraní. U skládání a prezentace svých písniček jsem ale velmi pokorný. Vím, že nejsem zpěvák a ani jím být nechci. Nikdy jsem se do té role netlačil. Šlo mi o to, zkusit těmi písněmi oslovit lidi, kteří se budou ochotni napojit na jejich atmosféru a ten příběh se mnou prožít.

Aleš Háma

Aleš Háma

FOTO: fotobanka Profimedia

Je pravda, že kvůli desce vznikla i vaše nová kapela?

Je to tak. Podle jedné písničky na albu se jmenuje Stigma kreténa. Je to takový „dream team“, protože mě vůbec nenapadlo, že se mnou někdo bude chtít ty písničky hrát. Našli se ale například Martin Kumžák nebo bubeník Pavel Plánka. Kapela je připravená vystupovat, ale zatím to vázne na managementu, protože na to nemám čas. Kvůli tomu jsme prošvihli letošní festivalovou sezónu, která by pro mé písničky byla asi ideální.

O čem je skladba Stigma kreténa?

Nejdřív mi tohle slovní spojení připadlo zajímavé. Napsal jsem tedy text a potom mi došlo, jak je pravdivý. Začali za mnou chodit lidi a tvrdili, že se jim mé texty vlastně docela líbí. Někteří jako by říkali, že si mysleli, že jsem úplný blbec, ale přitom jsem docela chytrý. Byly v tom velké komplimenty…

Vyrovnáváte se s tím?

Můj kolega Dalibor Gondík bude u osmdesáti procent národa navždy zapsán jako moderátor pořadu o kutilství na Nově. Menší procento lidí ví, že každý večer hraje v divadle a že je především skvělý herec. Já se tomu nedivím, ono to tak prostě je a nedá se s tím nic dělat. O mně si lidé mysleli, že když jsem dělal pořad Knedlozelovepř na Frekvenci 1, tak jsem srandovní chlapík, který pobaví, řekne nějaké vtípky a je to. Lidi pobavím rád, ale je tu i druhá strana mince.

Co na ní je? Moderátor, muzikálový herec, herec, zpěvák, skladatel?

Asi bych s tím měl jít k lékaři, protože to neumím jednoznačně říct. Podle mě to jsou spojené nádoby a jednou je jedna plnější a jiné prázdnější. Na jaře jsem byl hlavně zpěvák a muzikant, protože to bylo ve znamení práce na desce. Pak přišlo na řadu zkoušení muzikálu a to, co jsem dělal do té doby, šlo stranou. Následně začnu třeba natáčet nějaký film a naplní se jiná nádoba. Myslím si, že není potřeba mít jasno v tom, co přesně je Aleš Háma. Pravda, je to čistší a jednodušší na vnímání, navíc většinou vypovídající o tom, že ten člověk umí jednu věc pořádně. Pro mě to ale není podstatné. Jedna má činnost je jistý druh relaxace a odpočinku od té druhé.

Děláte všechny své profese naplno?

Doufám, že ano. Ale třeba mi jednou někdo otevře oči a já pochopím, že jsem někde něco odbyl.

V písničce Na chalupě zpíváte o svých dětech. Jak reagují na vaše album?

Jáchymovi je deset let a Mikulášovi čtyři, takže je jasné, že se jim líbí. Je zajímavé, že nejraději mají písničku Italka z Libně, zvláště Mikuláš se dožaduje jejího pouštění pořád dokola. Můj desetiletý syn jinak poslouchá Visací zámek a Tři sestry, což je pro mě sakra konkurence.

Jakou muziku posloucháte vy?

To je dost složité. Neřeknu vám ani A, ani B, ale řeknu A až Z. Nedávno jsem si například z Francie přivezl deset cédéček francouzské filmové hudby. Jsou na nich písničky ze slavných filmů a poslouchám je teď v jednom kuse. Sbírám soundtracky k francouzským filmům, je to taková má úchylka. Jinak poslouchám všechno, od Dire Straits přes Petera Gabriela až po Vladimíra Mišíka nebo Vlastu Redla. Mám rád i metal, AC/DC. Je toho strašně moc.

Kde se u vás vztah k hudbě vzal?

Moje maminka je učitelka hudby, takže nasměrování od ní bylo jasné a přirozené. Mám staršího bráchu, který zpíval ve sboru, a já se k němu zanedlouho přidal. Následovala škola hry na piano, dramatický kroužek, domácí zpívání, prostě klasické dětství. Když dnes poslouchám jakoukoli hudbu, je pro mě většinou filmová. Ke každé se mi totiž v hlavě promítají obrázky, které mají náladu odpovídající tomu, jak ji vnímám. Mám také rád, když muzika souzní s textem. Obě složky by se měly doplňovat a vytvářet celek.

Po studiu konzervatoře jste v polovině devadesátých let odjel na rok a půl do San Franciska. Co jste tam dělal?

Hlavně jsem studoval angličtinu. Chodil jsem do jazykové školy, kde jsem nejdříve začínal jako zřízenec a tím pádem jsem měl studium zadarmo. Později jsem studoval méně, abych měl víc času. Při tom jsem známým pomáhal realizovat zahrady, stavět a zařizovat domy, hlídat děti a trénovat fotbal. Byla to pestrá a poměrně zásadní škola života.

Napadlo vás zkusit v USA v nějaké branži štěstí?

Toho jsem se bál. Měl jsem v Americe i vztah, ale pak za mnou přijel brácha, projeli jsme spolu celé Státy, a když odjel, začalo se mi stýskat. Ne po knedlíkách nebo české hudbě, ale po tom malém. Po tom, že jdete po Praze a cestou ze Staromáku na Václavák potkáte několik známých lidí, se kterými se pozdravíte. Blízkost jednoho k druhému mi v Americe chyběla.

Jak vám bylo, když jste několik dnů před vysíláním pořadu Autoškola národa dostal v Plzni pokutu za špatné zastavení?

Zastavil jsem na zastávce autobusu, vyběhl jsem si koupit cigarety a hned jsem byl zpátky. Přestože v tom obchodě s cigaretami nebyl nikdo kromě mě, policie už byla na místě. Dostal jsem asi dvě stovky pokutu. To ale nebylo nic. Horší byla nedávná kauza, která mi připomněla, kde se nacházíme a jaké máme mezi sebou vztahy.

Jde o kauzu „Taxík“?

Ano. Jeden spoluobčan z Brna napsal udání, že se v televizním pořadu Taxík dost nevěnuju řízení. Jakýsi inženýr z Prahy si kvůli tomu dokonce na policii došel osobně. Na základě těchto dvou stížností si policie vyzvedla z České televize patnáct DVD a hledala na nich mé přestupky. Potom každý rozpracovala a zjistila, že se většinou jednalo o zastavení na nevhodném místě. Když natáčíte takový pořad a nabíráte a vysazujete při něm lidi, tak se to prostě může stát. Nakonec mě to stálo pět bodů.

To je docela zvláštní…

Všem při tom bylo stydno. Pána z pražského magistrátu, který to se mnou řešil, hanba vysloveně fackovala. On to ale vyřešit musel, takže se mi při tom alespoň za náš národ omluvil. Vím, že nejsou všichni stejní. Ale pár zvláštních lidí tady je.