Werner Biermann (1945) je spisovatel a filmař, který pracoval pro časopis Stern a později natočil řadu dokumentů. Týkaly se kubánské krize z počátku 60. let minulého století, bitvy u Verdunu, v níž se projevil charakter 1. světové války; zajímal se o aktivitu vědce Humboldta i bavorského politika Franze Josefa Strausse. Nyní se rozhodl „pochopit“ svět v době poslední světové války.

Soustředil se proto na léto roku 1939, které bylo velice teplé, a málokdo si uvědomoval, že lidstvo čekají chvíle, kdy požár vyvine nesnesitelný žár a lidé pro to, co se stane, budou jednou těžko hledat slova.

Stalin, Hácha, Hitler i obyčejní lidé

V úvodu cituje slavné verše anglického básníka Johna Donna: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kusem kontinentu, součástí pevniny…“ A hned se v březnu 1939 vydá do Moskvy, kde Josif Stalin zahajuje XVIII. sjezd komunistické strany.

Přesune se dál na východ, do agulského tábora na Sibiři, kousek od řeky Agul, která se vlévá do Kungusu, kde si všimne Fjodora, pro něhož se v budoucí válce mnoho nezmění. Po varšavské ulici v tu chvíli kráčí pianista Władysłav Szpielman, jehož ta „pravá“ sláva čeká až za několik desetiletí ve filmu. Nyní žije svůj obyčejný život muže, který má v rádiu zahrát Chopina.

V Praze sedí v redakci časopisu Prager Tagblatt Max Brod, vzpomínající na přítele Franze Kafku. Na Hradě však vládne rozčilení, prezident Emil Hácha vydal 10. března 1939 rozkaz, aby byla čs. armádou obsazena Bratislava a některá další města… A kancléř Hitler si zavolá Goebbelse, protože ho události v Praze moc a moc zajímají.

Touha pochopit, co se tehdy opravdu stalo

Mimořádný zájem o Biermannovu knihu svědčí o tom, že stále nové generace chtějí pochopit, co se to vlastně v době nacismu, který rozpoutal stále ještě tu nejničivější světovou válku, vlastně stalo. A jak její předvečer prožívali politici i obyčejní lidé. V Evropě, Americe, v Japonsku. Není to lehké čtení, přesto je napsané lehkým perem zkušeného novináře.

Možná je na místě pokračovat Donneovými verši známými z románu Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana, jimiž se Biermann nepochybně inspiroval: „…smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Celkové hodnocení: 85 %