Většina laiků zná tvorbu tohoto umělce prostřednictvím grafické práce, kterou léta tvořil pro pražskou zoo, málokdo ale ví, že se věnuje i tematicky mnohem hlubším námětům nebo námětům, které mají fungovat jako svébytné svědectví dnešní doby.

Zátiší s profesorem Tučným, kolor. linoryt, 18 x 24 cm, 2009

Zátiší s profesorem Tučným, kolor. linoryt, 18 x 24 cm, 2009

FOTO: archív Michala Cihláře, Právo

Myslíte si, že vás většina lidí vnímá jen jako autora grafické podoby pražské zoo, že jste tímto „zaškatulkován“?

Spolupráci se zoo jsem už před pěti lety ukončil a s její současnou grafickou podobou nemám nic společného… To škatulkování ale takhle primitivně opravdu fungovalo. Přitom jsem se v té době linorytu věnoval už přes patnáct let. Myslím si ale, že tuto „nálepku“ jsem ze sebe začal sám úspěšně strhávat. A to nejen tím, že jsem zoo zažaloval za porušování autorských práv.

Jakému výtvarnému tématu se momentálně věnujete?

Léta se ženou, s Veronikou Richterovou (pozn. red.: výtvarnicí, kterou veřejnost zná jako autorku uměleckých děl vznikajících z nepotřebných petlahví), koncepčně fotografujeme všední věci a ze snímků tvoříme série. Máme třeba velké sbírky poklopů od kanálů, mříží, portrétů zvířat, srdcí, drátů nebo cedulek od veřejných záchodků. Tím, že hodně cestujeme, vznikají mezi jednotlivými snímky se stejným obsahem nečekaně silné vazby a souvislosti. Některá témata právě zpracováváme do našich autorských knih. Současně zakončujeme letitý sběr dalšího materiálu pro monografii lidového PET artu… Ve své volné tvorbě se teď věnuji jedinému námětu, erotickým pomůckám. A zdaleka s tím nejsem u konce.

Zátiší s houpačkou, kolor. linoryt, 66 x 88 cm, 2010

Zátiší s houpačkou, kolor. linoryt, 66 x 88 cm, 2010

FOTO: archív Michala Cihláře, Právo

Co vás vedlo k vytvoření této aktuální série inspirované sexshopy? Jak dlouho jste na ni sbíral předlohový materiál?

Vedla mne k tomu jednak zvědavost a jednak dekadentní přitažlivost. Výlohy sexshopů sleduji léta, a tak vidím, jak v Německu nebo ve Francii bylo originální zboží vytěsněno čínskou produkcí. Nešetrně zasáhla i globalizace a prudérnost EU. Velkoformátové kolorované linoryty dělám výhradně podle vlastních fotografií a mapuji si tak subkulturu, která rychle chřadne.

Některá vaše díla vynikají vtipem a nadsázkou (např. Karel Gott na ubrousku pod dort), jiná zachycují spíše atmosféru okamžiku a dojmy z estetického působení okolních předmětů. Která poloha je vám bližší?

Nadsázku a ironii používám, ale vtipnost jsem si zakázal. I ten zmíněný Gott byl jen reakcí na výzvu k účasti na výstavě s názvem Jako ženy, kde Viktor Pivovarov od přizvaných umělců požadoval, aby vytvořili dílo, které by asi vzniklo, kdyby byli ženou. Těch tisků s Gottem bylo 21 a na stěně galerie jsem je vystavil všechny, takže vznikl dojem, že se díváte na stůl s opulentní hostinou dortů… Hodně se věnuji taky zátiším. A to právě proto, že vedle sebe můžu naprosto klasicky zobrazit různé zcela nesourodé předměty, třeba mucholapku, plechovou hračku zebry, vibrátor a kočičí konzervu.

Gott, 19tibarevný linoryt, 1993, tisk 25 cm

Gott, 19tibarevný linoryt, 1993, tisk 25 cm

FOTO: archív Michala Cihláře, Právo

Je nějaký grafik či umělec, jehož tvorby si vážíte a který vás ať už svým dílem, nebo myšlením inspiruje?

Jsou to stále Váchal a Švabinský. Ze zahraničních třeba Peter Beard, který si kolážuje neuvěřitelně výtvarné deníky.

Malé kolážované deníčky s vlepenými nalezenými předměty si sám vytváříte, jak dlouho?

Ano, sám si podobné cestovní deníčky vedu už přes dvacet let a nedávno jsem z těch nejzajímavějších dvoustránek začal sestavovat retrospektivní publikaci.

Zátiší s vizitkami, kolor. linoryt, 2010, 18 x 24 cm

Zátiší s vizitkami, kolor. linoryt, 2010, 18 x 24 cm

FOTO: archív Michala Cihláře, Právo

Ve své tvorbě neopovrhujete užitým uměním – je podle vás stále mezi umělci považováno za cosi podřadného?

Já myslím, že ano. Bohužel všichni se dnes jen hrdě hlásí k designu, který jde často pro svou výtvarnou křečovitost zcela proti smyslu opravdového užitého umění.

Čím byste se živil, kdybyste nebyl umělcem?

Asi zase rukama.