Co mohou očekávat diváci festivalu?

Budeme zase zpátky na scéně řešit to špatné ve světě a také nabídneme na pódiu chirurgii v přímém přenosu. Mám rakovinu. Mezitím taky zahrajeme pár písní.

To zní dost tvrdě.

V posledních letech jsem o tolik věcí přišel. Před sedmi lety zemřela při nehodě moje první žena a zůstaly mi po ní dvě děti. Pak jsem se znovu oženil a měl jsem další děti, mám čtyři kluky. A před dvěma lety jsem dostal rakovinu.

Jak se vám za takové situace daří hrát?

Jo je to velmi obtížné. Herbaliser byli známí po celém světě, ale nyní musíme zejména ve Velké Británii bojovat, abychom získali zajímavé koncerty. Pro velké festivaly, jako jsou Glastonbury, jsme mimo scénu, mimo oči veřejnosti. Nevydávali jsme desku každé dva roky. Ale osobně jsem měl s rakovinou buď možnost podlehnout věcem, co mě ničí, nebo být silný. Naštěstí jsem dokázal nalézt sílu a pokračovat.

Tvrdá realita se asi odráží v tvorbě.

To uslyšíte na novém albu, jsou na něm velmi bolestné okamžiky, je velmi těžké, ale nevím, jestli je to odraz toho, co jsem prožil. Když tvořím hudbu, moc o tom nepřemýšlím.

Zahrajete na koncertě i věci z prvního alba?

My jsme nikdy nehráli písně z Remedies, ale hráli jsme písně z Blow Your Headphones, které přišlo po Remedies. Ale rozhodně se vracíme k instrumentálnímu zvuku, k zaměření na funk a soul, které jsme měli, bylo pro nás dobré, ale se zpěvačkou to nefungovalo. Mám-li být upřímný, tak si vypěstovala docela velké ego. Když jsme s ní začali, žádné ego neměla. Byla jen zpěvačkou na svatbách, ale ke konci už říkala lidem, aby se přišli podívat na ní a ne na kapelu. A od mnoha starších fanoušků jsme se dočkali zpětné vazby, že to, co děláme, je brak, pitomá pop music.

Vy dáte na názor fanoušků?

Ollie Teeba a já jsme od začátků všichni dělali hudbu, kterou jsme chtěli dělat a o ostatní jsme se nestarali. Vždycky jsme měli problémy s fanoušky, protože někteří neměli rádi směry, jimiž jsme se vydali, někteří neměli rádi Something Wicked this Way Comes, které jsme udělali v roce 2002. Přitom to byla naše nejlépe prodávaná deska. Myslím, že někteří naši fanoušci by si přáli, abychom pořád dokola dělali další Bow Your Headphones.

Ale Ollie a já jsme vždycky dělali hudbu, kterou jsme chtěli dělat my sami. Musíte být upřímní sami k sobě a doufat, že vás lidi budou následovat. Na poslední desku jsme nepsali texty k písním, co jsme složili. Ollie a já jsme psali hudbu a texty psali jiní. Když se na to nyní podívám z odstupu, tak to bylo trochu laciné, i když to v tu chvíli vypadalo jako dobrý nápad. Až uslyšíte novou desku, poznáte, že jsme se vrátili k mnohem tvrdšímu, těžšímu a temnějšímu psychedelickému zvuku.

Využíváte hodně zvuků, kde berete inspiraci?

Ollie a já jsme vyrůstali v sedmdesátých letech, kdy bylo hodně zajímavé hudby v kině, v televizi i v reklamách. V té době byl na hudbu mnohem větší rozpočet. Živá hudba byla dobrá, s plnou orchestrací a bylo všude plno funku.

Myslíte si, že nyní už není huba tak zajímavá?

Hudba se velmi změnila. V osmdesátých letech byla hudba pro teenagery na prvním místě. Ušetřili si peníze, co měli na víkend, aby si koupili sedmi nebo dvanáctipalcový singl. I když bude nyní v top ten, tak místo toho chtějí nové vyzvánění, něco nového do mobilu a hudba už nemá žádnou hodnotu. Lidé neposlouchají desky, stáhnou si jednu písničku.

Jak vnímáte vývoj elektronické hudby?

I když nás označovali za elektroniku, byli jsme ovlivněni hip hopem, aniž bychom ale znali nějaké rappery. Dělali jsme funky inspirované hiphopem a nechtěli jsme jen opakující se smyčky, ale hudbu, která se vyvíjí, která má směr, která vás vezme na cestu.