Jde totiž o jednu z nejautentičtějších, nejotevřenějších a nejlépe napsaných knih o dospívání, o Praze, o pocitu mladého muže v dnešní i nedávné české společnosti, jaká se za poslední dobu u nás objevila. Navíc z okruhu těch, kdo si "odvrácenou stranou světa" prošli, mají co říct a nemusí si to vymýšlet. S Tobiášem se znám od doby, kdy pracoval jako noční vrátný v Divadelním ústavu. Teď jsme se ale potkali úplně náhodně v jednom pražském hudebním antikvariátě. Tam tento rozhovor začal. 

Tobiáši, co tu děláš?

Tak jako ty. Vybírám si dobrou hudbu. V normálních obchodech na ni skoro nenarazíš, a když, tak je příšerně drahá.

Co posloucháš?

Jedna muzika je ta, kterou si pouštím doma, a jedna, kterou pouštím jako DJ. Já se totiž teď živím hlavně jako DJ. Psaní by mě neuživilo, bubnování taky ne. Hraju něco, čemu se říká chill out. Taková klidná, skoro atmosférická hudba. Vychází z taneční scény, ale rád k ní pouštím třeba i starý jazzový věci. Zajímá mě totiž celá muzika, nedělám si žádný bariéry. Snažím se být co nejvíc otevřenej a poslouchat, co se kolem i ve světě děje. 

A co se děje?

Spousta věcí. Jde jenom o to, mít tu energii a umět v tý záplavě muziky hledat. Je to neuvěřitelný dobrodružství. Jenom v taneční hudbě se toho vyrojilo tolik, že se v tom lidi neumějí orientovat. Někteří se zalekli a přestali se o ni zajímat. Já tuhle reakci měl zprvu taky. Byl jsem bubeník, a když začala elektronická hudba, byli vlastně bubeníci nahrazeni mašinkama. Já si říkal, berou nám práci, sakra, to už si nezabubnuju, a chvilku mi trvalo, než jsem do té taneční hudby proniknul. Jsou tam fantastický věci. Ne ale na poslech doma, tam tuhle hudbu neposlouchám. Doma si pouštím kapely jako Radiohead, Travis a podobné, které vycházejí z rockových tradic, ale nebojí se tu hudbu posouvat ještě někam jinam. A opět je to nevyčerpatelný dobrodružství. 

Jak ses stal DJ?

Moje dýdžejování začalo docela nenápadně. Já měl vždycky doma hodně muziky, protože muzika mě zajímala. Jednou mi někdo řek: "Nechceš zahrát něco na mých narozeninách?" No, a teď už dýdžejuju asi tři roky. Brzo se to totiž rozkecalo, začali mě zvát na různé vernisáže, hraju v rockovejch klubech, na festivalech a tak podobně. Koupil jsem si větší bedny, lepší zesilovač a stal se ze mě DJ, i když jsem jím nikdy být nechtěl. Je to ale rozhodně lepší než hákovat od šesti od rána nebo dělat nočního vrátného. Mám aspoň dost času na psaní.

A co tvá kapela, se kterou jsi nahrál CD HIFI Heroes ? 

Ta vznikla úplně náhodně, když jsem natáčel film Cabriolet. Měl jsem původně připravit i muziku. Moc jsem si na to netroufal. Nakonec se mi podařilo ukecat Ivana Krále, kterej udělal celej soundtrack. V tý době jsem ale měl pár písniček už natočenejch, takže jsem dodělal celý album, který pak vyšlo. Vznikalo tak, že jsem řek vždycky nějakýmu kamarádovi: "Pojď, něco natočíme." Takže jsem spolupracoval s lidma, s kterejma jsem hrál předtím v různejch kapelách nebo jsem je někde potkal, a ta deska vznikala pouze ve studiu. Teprv potom jsem z těch hráčů - jak kdo měl čas - sestavil kapelu a odehráli jsme malé turné. Nemělo to ale žádnou mediální či jinou podporu, nebylo za tím žádný velký vydavatelství, byla to jen taková radost pro mě a pár známých. Udělali jsme desku, vyjeli na turné a po něm jsem to rozpustil. Nešlo to uživit.

Bavilo by tě mít vlastní kapelu?

Určitě. Kapela, to je skvělá věc. 

A co psaní? Jak vznikla tvá povídková knížka?

To bylo tak. Já jsem v roce 2001 dotočil ten Cabriolet. Prvně jsem si zahrál ve filmu, a hned hlavní role, takže to bylo takový pro mě dost nový. Pak se dělala rok deska a ještě se jezdilo s filmem - takový ty premiéry a chaos kolem toho. Najednou jsem měl za sebou film, desku a zdálo se mi, že by bylo potřeba se nějak zastavit a shrnout nějakejch posledních x let mýho života, udělat si pořádek v hlavě. Tak jsem si sednul a řekl, že napíšu knížku, dám dohromady to, co jsem léta psal, ale neměl čas a energii to dokončit, završit. 

Takže je to autobiografie?

Je to hodně autobiografický.

Něco jako deník?

Já jsem se chtěl pokusit o takovou jednu věc. Mně jsou strašně blízký povídky, mám rád ten přesnej tvar, který musí mít jasnej začátek, čitelnej příběh a pointu. Chtěl jsem tedy napsat povídky a z těch povídek složit román. Každá ta část by měla fungovat samostatně, ale dohromady by měly dávat jeden uzavřený celek. 

Takže deník to není? Jednotlivé části tak totiž působí.

Někdo to může brát jako deník či vzpomínkovou knihu o mém dospívání, ale i když jde o zachycování konkrétních autobiografických událostí, deník v pravém slova smyslu to není. Život nemá každý den pointu, ale tady má pointu každá povídka. To mě na tom psaní bavilo. Na papíře můžeš něco překročit, něco dopsat, něco si domyslet, propojit víc událostí či postav do jedné. Teprve tam, kde končí život, začíná literatura. I když mně se psaní s životem hodně prolíná, nechtěl jsem vydat banální deník, ale dobrou literaturu. 

Já některé události vnímal i jako sny...

Ale sny to nejsou. Je to bohužel všechno skutečnost. 

Zaujala mě úvodní pasáž, kdy popisuješ svět vesnice očima městskýho kluka.

To jsou jižní Čechy. Jmenovalo se to Kostelní Vydří a je to kousek od Telče. Bylo mi asi dvanáct nebo třináct a máma se rozhodla, že by bylo docela dobrý se z Prahy přestěhovat na vesnici. Tlak StB byl na naši rodinu tehdy dost velkej, ale jí se nechtělo emigrovat. Chtěla se jen trochu stáhnout a vytvořit si vůči státu určitou nezávislost. Koupila hospodářství, kde jsme měli koně, krávu, slepice, králíky a všechny tyhle legrační věci. Já jsem byl pražský dítě, tak to bylo pro mě velký dobrodružství.

To, že jsem po ZDŠ studoval zahradnickou školu, vycházelo z toho, že máma - vystudovaná kunsthistorička - říkala: "Tak máme hospodářství, máme zvířata, ale já tomu vůbec nerozumím. Tobiáši, je to na tobě. Bylo by dobrý, kdybys šel studovat třeba zahradničinu. Budeš vědět, jak se maj pěstovat celery a mrkve, aby byly zdravý a velký, jak máme prořezat stromy na zahradě, aby měly jabka, co máme udělat na jaře, co na podzim... Zkrátka, měl bys studovat něco praktickýho. S tím se v životě neztratíš."

Kydala krávě a byla hrozně šťastná, že není závislá na žádným zaměstnání, kde by se musela ponižovat, dělat uklízečku nebo vrátnou nebo něco podobnýho... Měla zkrátka takovej přístup k životu. V tý době nikdo netušil, že se ten režim tak brzo zhroutí. Pak přišla najednou revoluce, a co já se svým zahradnickým učňákem? Vrátili jsme se zpátky do Prahy - to mi bylo osmnáct - a já jsem začal odznova... Nakonec jsem ale tu zahradničinu využil. Šel jsem okolo Botanický zahrady a všiml si inzerátu, že potřebujou někoho, kdo by se staral o středoevropské dřeviny. Tak jsem začal pracovat tam a nějakou chvilku, než jsem se v Praze zorientoval, tam vydržel. 

Tvůj otec je Ivan Magor Jirous. Je asi těžké...

Ivan není můj tatínek, i když mám po něm jméno. 

Není tvůj otec?

Jsem levoboček. Maminka mě zkrátka měla s někým jiným. Nerad s tím chodím příliš na veřejnost, ale v knížce to najdeš. Ačkoli Magor není můj biologický otec, mám ho napsaného jako otce v rodném listě. Vždycky se ke mně i k mámě choval skvěle. Byl na mě milej, neuplatňoval na mě nějaký otcovský autority, přesto jsem pro něj nebyl cizí. Náš vztah je vztahem dvou rovnoprávných lidí. Já před ním nepoklonkuju jako většina ostatních, dokážu mu říct i spoustu nepříjemných věcí. Můžem se kdykoli potkat, podívat se do očí, podat si ruku, pohovořit... Vážím si ho pro mnoho věcí. Jako jeden z mála byl a je schopný rezignovat na konzumní svět a důsledně jít za svým. Byl dlouho zavřenej a mnoho lidí si vůbec neumí představit, čím si musel projít. Jako mnoho citlivejch lidí je Martin introvertní typ a má někdy sám se sebou i s okolním světem problémy. Alkohol mu pomáhá nebo pomáhal zvládnout určitý věci. Je to s ním někdy těžký, ale myslím, že má právo si dělat se svým životem cokoli, a nikdo by mu neměl vyčítat, že něco dělá, nebo nedělá. Udělal toho dost. 

Sbírka Magor dětem tedy není psaná tobě?

Ne. On měl po rozchodu s mámou ještě další děti, dvě holčičky. To psal jim. 

Kdo je tedy tvým pravým - biologickým - otcem?

Někdo jinej. Ale... 

V knížce jej navštívíš v nemocnici...

Jo, to je můj skutečný otec. Ta knížka končí jeho smrtí. Vlastně smířením... Byl to člověk, kterého jsem si nesmírně vážil, ale měl jsem těžkou cestu najít si k němu nějaký intimnější vztah. On totiž, když jsem byl ještě úplně malej, emigroval a vrátil se až po revoluci. To už ale byl dost nemocný. Do Čech přijel vlastně umřít. 

To je asi těžké...

Je to zvláštní pocit, zvláštní zkušenost. Cítil jsem se v tu chvíli opuštěně, osaměle, sám... 

Ty jsi ale z velké rodiny...

No... Mám hodně nevlastních sourozenců. 

Žili jste společně?

Ne, to ne. Jenom nějakej čas dětství. Jinak vlastně tím, že jsme žili v tom undergroundu, tak nejenom sourozenci, ale všechny děti disidentů si byly blízké. Disidenti se neustále navštěvovali a my děti jsme měly mezi sebou docela dobrou partu. Takže já žil pořád mezi spoustou dětí.

Mohl bys popsat život disidentů sedmdesátých a osmdesátých let?

Já ten svět vnímám pohledem dětí, které si hrály na kovboje a indiány. Takže mě to, co se kolem dělo, přišlo úplně přirozený. My byli ti pronásledovaní a na druhé straně stáli ti, co nás pronásledovali. Bylo to jako v každém dobrodružném filmu, v každé mayovce. Já si říkal, že tak to asi na světě chodí a tak to asi má bejt. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního. My jsme byli ti indiáni a desperáti, který měli tu smůlu, že žili na nepřátelským území. Samozřejmě mi bylo líto, když někoho zavírali a člověk věděl, že je to špatně, že nic neudělal, že třeba jenom hrál hudbu nebo přepisoval něco na stroji. Bylo to ale jako když prohraješ jednu bitvu a život jde dál. Pamatuju si na domovní prohlídky, kdy jsem měl třeba rozečteného Pána prstenů. Ta kniha tady oficiálně nevyšla, tak se přepisovala na stroji. A protože byla přepsaná na stroji, tak ji ti estébáci zabavili. Dětskou knížku! To jsem byl opravdu hodně naštvanej. 

Co jsi vedle Pána prstenů, kovbojek a indiánek tehdy četl?

Já jsem měl docela výhodu, že jsme měli doma velkou knihovnu. Říct teď přesně, co jsem četl, nedokážu, ale četl jsem od malička hrozně moc. Vlastně pořád. Jednu knížku jsem dočetl a vytáhl z knihovny další. Takhle jsem si hledal a probíral se celou světovou i českou literaturou. Přečet jsem z té knihovny skoro všechno. Pamatuju, že když jsem byl v pubertě, hrozně se mi líbil Medorek od Petra Placáka a strašně moc jsem se těšil na pokračování. Petr k nám často chodil a říkal, jasně, brzo napíšu další díl, ale žádný už nikdy nenapsal. To mě dodnes mrzí. Později mě hodně zajímal Franz Kafka a Robert Musil, teď jsem si k nim objevil Franze Werfela. Myslím, že když člověk žije v Evropě, měl by vědět, co se tady událo předtím, než přišel na svět. Měl by si umět představit či vyvolat chuť tý části Evropy, do které se narodil. A pro mě je základem tý naší "pražský" Evropy právě zmíněnej triumvirát Kafka - Musil - Werfel. Kdo si tyhle věci nepřečte, asi vůbec nikdy nepochopí, co se okolo něho děje. Všechny události, co se kolem nás staly, mají svoje kořeny a je důležitý a neuvěřitelně zajímavý o nich vědět. 

Proč píšeš ty? Začal jsi dvěma sbírkami básní...

Psát básničky je jednodušší než psát prózu. Na tu si musíš nějaký čas počkat. Abys měl o čem psát, musíš něco prožít. 

Možná ti poezie pomohla i k velmi pregnantní, přesné formě tvých povídek?

Možná. Já jsem psal zprvu složitě a kostrbatě. Jednou jsem usínal, byl jsem strašně utahanej a chtěl jsem si udělat jenom pár poznámek, co budu psát druhý den. Napsal jsem si nejstručněji, jak jsem dovedl, o čem by to mělo být a jak to skončí. Byla to skoro jenom taková osnova. Druhý den jsem se probudil, přečetl jsem si to a řekl si: "Co k tomu ještě přidávat? Tak, jak to je napsaný, tak to má bejt, tak to je." Tak jsem dospěl k formě, kterou jsem použil. Krátký věty, stručný dialogy, ostrý pointy. 

Proč ses vůbec rozhodl psát?

Pro mě je psaní způsob komunikace. Někdy i sama se sebou. Když ty věci máš na papíře, máš najednou možnost dostat nad nimi nadhled, pojmenovat je, porozumět jim. Mnoho mých povídek je o tom, že se mi nějakej problém nafukuje v hlavě a mám pocit, že mi ta hlava praskne. A když to napíšu a podaří se mi objevit na konci nějakou pointu, tak je tu najednou možnost se toho problému zbavit, očistit se od něj, odložit ho z hlavy do knížky. Proto mi v mém psaní přišla vždycky strašně důležitá otevřenost a upřímnost. Co může být v literatuře a v životě důležitější? 

Může to být ale velmi sebezraňující...

V normálním životě jsem docela stydlivej, ale v té knížce jsem chtěl, abych se nebál ani věcí, které by se člověk normálně styděl říkat. Nechtěl jsem se cenzurovat. Jsou tam třeba erotická místa, která by mohla někomu přijít vulgární. Ale já si myslím, že vulgární nejsou. Nemám rád dialog, po kterém následuje věta: "Milovali jsme se." A nic, konec, další odstavec. Mně přijde důležité i to, jak se lidi milujou, co přitom cítěj, co si říkaj a jak se probouzej. 

Nevezeš se pouze na módní vlně coolness kultury?

Hele, mně coolness vůbec nevadí. Ale o vulgarity mně nešlo, akorát jsem před sexem, smrtí ani bolestí nechtěl uhýbat. V životě se ti stanou krásný věci a jsou spojený se sexem. Sex a láska jsou pro mě důležitý. Zrovna tak jako smrt. Hodně lidí okolo mě umřelo. Bohužel. I můj bratr umřel. Srazilo ho auto. A to vyrovnávání se se smrtí je pro mě důležitý stejně jako vyrovnávání se s těma šílenejma láskama, který najednou skončily a já nevěděl proč. Jsou vteřiny, kdy se ti před očima promění celej svět. Ty okamžiky jsou v životě nejtěžší, ale taky nejdůležitější. Člověk musí být schopnej přijmout v životě i věci, které se zdají úplně šílené. A o tom a jenom o tom psát. Nic jiného nemá smysl. Píšu o tom, o čem psát musím, a nic jiného s tím neumím udělat. Smrt je pro mě tajemství. A láska a sex a jiný bytosti jsou taky tajemství. O čem jiném má člověk psát než o tom, o čem jeho život je? 

Možná ale jsou nějaké hranice, které by se překračovat neměly?

Proč mít v sobě nějaká tabu, proč obcházet některé věci, proč o nich nepsat? Já jsem chtěl zkusit právě tyhle věci prolomit. Kupodivu mi v tom hrozně moc pomohlo hraní ve filmu. Byla tam erotická scéna, kdy jsem já, v té době strašně stydlivej, stál nahej před kamerou. A to se natáčelo celou noc. A najednou jsem se sám sebe ptal: "Co je ta nahota?" Najednou se to prolomilo někam jinam a já si řekl: "Před čím se mám stydět?" Ten den mi pomohl odbourat v sobě do té doby nevykořenitelné věci spojené se stydlivostí vlastního těla. A teď mě toto téma zajímá i v literatuře. 

Co bude následovat po této knize?

Chci určitě psát dál. Mám v hlavě několik knížek, které chci napsat a zdaleka ne všechny budou autobiografické. Počkej na mě, Valentýne byl jen takovej začátek, rozjezd. V sobě člověk hledá nejlíp. Ale kolik má v sobě člověk příběhů? Jeden? Dva? Deset? Až je napíše, tak má kolem sebe tisíce a milióny dalších. Může se jen koukat a pochopit příběhy druhých. Napřed se ale musí naučit, jak pracovat sám se sebou. 

To znamená, že chceš být autentický? Čerpat ze sebe sama?

Autenticita je pro mě strašně důležitá, protože má v sobě detail. A skutečnost, to je pravdivý příběh. Já bych se neuměl vžít do pocitů kosmonauta, který létá na oběžné dráze. Já nevím, co tam ten kosmonaut prožívá, co se kolem něj děje a co řeší. Já se chci dostat do hlubších vrstev popisovaných příběhů a dějů. Pokud se dostávám do hloubky sebe sama, vím, že pořád mluvím pravdu. To je pro mě důležité. Nemohl bych psát o něčem, o čem nevím. 

Máš nějaké literární vzory?

Vzory asi přímo ne. Ale mám rád anglosaskou literární tradici. Trumana Capota, E. A. Poea, R. L. Stevensona. 

A co beatniky?

Proč ne? Kerouakovi jsem rozhodně za mnohé vděčnej. Jeho psaní, to bylo přesně vystavěný jazzový sólo. I pro mě je psaní věcí rytmu. Jde mi o přesnost každého slova, každé věty, každé myšlenky. 

Není divu. Jsi přece bubeník...

Je fakt, že cítím v každém svém psaní, v každém textu určitou muziku. Cokoli napíšu, čtu si po sobě nahlas a měním slova a věty. A když něco měním nebo škrtám, tak se hlavně řídím rytmem. Říkám si, že co se čte dobře nahlas, bude se dobře číst i potichu. Musí to plynout samo, jako když má sólo Buddy Rich. To, co a hlavně jak píšu, to je vlastně forma detektivky bez zločinu. Je třeba, aby to mělo spád, aby sis nemusel říkat: "Tak otočím tu stránku, nebo už pudu spát. Nebo ji mám přeskočit?" Ne! Mám rád, když povídka působí jako skladby Einstürzende Neubauten. Nedá ti spát, dokud ji nedočteš.