Jak jste se dostal k pedagogické činnosti?

Úplnou náhodou. Když mi bylo dvacet osm let, tak mě požádala kolegyně z divadla, kde jsem byl sólistou opery, zda bych za ni nevzal na dva měsíce záskok na konzervatoři, a já, neznalý věci, jsem do toho šel. Posléze bylo vypsáno výběrové řízení na pedagoga zpěvu a konkurz jsem vyhrál. Tehdy jsem však vůbec netušil, do čeho jdu. V té době pro mě byl hudbou pouze Beethoven, Mahler nebo Čajkovskij…

Jaký byl začátek vašeho pedagogického působení?

Velmi těžký. Po dvou měsících učení jsem zjistil, že moji svěřenci začínají zpívat operně. Musel jsem si přiznat, že takto tedy ne, a od začátku jsem musel začít studovat „jinou“ techniku zpěvu a poslouchat interprety nonartificiální hudby, což byla pro mě do té doby krajina neznámá a dokonce i těžko stravitelná.

Známým pro širokou veřejnost jste se stal během působení v porotě pěvecké soutěže Česko hledá SuperStar. Co si myslíte o soutěžích hledajících talent?

Soutěže jsou v pořádku a měly by určitě být. Je to příležitost pro mladou, nadanou generaci. Jen je nutné rozumně vybírat z nabídek soutěží. Může se stát, že mediálně známé soutěže, ve kterých již interpret přesně ví, co jej čeká, raději obejde.

Já sám se domnívám, že skutečně velký talent se do takových soutěží již dnes přihlásí jen ojediněle. Velký talent půjde vždy svou vlastní tvrdou cestou, neboť talent vedle obrovské muzikality znamená i vyhraněný názor na zvolenou uměleckou cestu. Talent raději zkouší někde v garáži a hledá jiné možnosti, jak se ke svému cíli dostat. Děsí mě vidina úspěšného soutěžícího, který na konci své pouti soutěží otevírá úsek masných výrobků v supermarketu. Tato cesta je vskutku úsměvná a pro mladého člověka v důsledku nešťastná.

Eduard Klezla zasedl v porotě 1.–3. řady pěvecké soutěže Česko hledá SuperStar.

Eduard Klezla zasedl v porotě 1.–3. řady pěvecké soutěže Česko hledá SuperStar.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jako porotce jste byl často nazýván katem. Považujete se za kata soutěžících?

Já jsem velmi důsledný a požaduji, aby odvedený výkon byl maximální. Pokud mám nějaké výhrady, vždy je řeknu. Ale přezdívka „kat“ byla vždy úsměvná. V mých představách byl kat člověkem, který bezmyšlenkovitě vykonával rozsudek nad odsouzeným. Já však nemohu říci, že bych se rozhodoval bezmyšlenkovitě. V oboru, který vyučuji, je to téměř nemožné. Tam musíte mít vždy velmi jasný názor.

Jaký je z vašeho pohledu osud finalistů těchto soutěží?

Velmi krutý, ale svobodně zvolený. Pro mladého člověka je těžké ustát nápor fotografů, fanynek a novinářů čekajících na rozhovory nebo senzace, jež účast v soutěžích doprovázejí. Tomuto opojení podlehne téměř každý soutěžící. Pro mladého, nezkušeného člověka je velice těžké zůstat nohama pevně na zemi. Stačí se však ohlédnout zpět do minulosti. Kam všichni finalisté zmizeli?

Já sám jsem vždy říkal: Soutěž je pouze a jen startovací čára. Kam však za pět let finalisté doběhnou, uvidíme. S jistotou však mohu říci jedno, mnozí z nich nikdy do cíle nedoběhnou. Vidíte, čas uběhl a já se ptám, kam se drtivá většina soutěžících po startu ztratila?

Na konzervatoři učíte zpěv na muzikálovém oddělení. Čím je tento obor specifický?

Většina adeptů přijde na konzervatoř oslněna tím, co vidí v médiích, v divadlech atd. Teprve na škole poznají, jaký obor muzikál vskutku je. Je třeba nejen dobře zpívat, ale i tančit a mít herecké nadání. Toto je skutečné specifikum oboru, na který se dají. A ne všichni mají pro všechny tři oblasti nadání. Propojení všech tří disciplín není vůbec jednoduché.

V okamžiku, kdy si někteří toto uvědomí, začnou se jejich sny rozplývat a zhruba po roce a půl studia se začne projevovat soutěživost a rivalita. Každý ze studentů se snaží prosadit a doufá, že právě jeho si někdo všimne a že právě on tu vysněnou šanci dostane.

Máte nějakou možnost pomoci studentům v tom, aby si jich někdo všiml?

Část studentů se nedávno představila v programu „Broadway plná muzikálů“ v Divadle Broadway. Představení se podařilo realizovat s pomocí a velkorysostí JUDr. Oldřicha Lichtenberga, majitele Divadla Broadway, a Michala Davida, který nám i finančně pomohl. Celou akci zastřešila společnost Musical Production, s. r. o., a režie se ujal Libor Vaculík. Domnívám se, že si studenti mohli zblízka sáhnout na „prkna, která znamenají svět“ a pocítit ony divadelní šminky, po kterých tak touží každý mladý začínající herec-zpěvák. Pro mnohé z nich to byl večer plný očekávání a pro nás, kteří jsme jim na prkna pomáhali, to byl večer plný krásných překvapení.

Měli jste kladné ohlasy z okolí?

Právě toto jsou ona překvapení. Ohlasy byly naprosto nadstandardní, nevídané. Studenti, kolegové z pedagogického sboru konzervatoře, hosté, producenti a hlavně diváci byli představením velice překvapeni a ovace po výstupech nebraly konce.

Určitě je škola na vaše oddělení pyšná. Takový koncert není asi každý den?

Škola pyšná? Já se domnívám, že je to jen každodenní tvrdá práce pedagogů. A věřte, že právě pedagogové tvoří jméno škole. K pedagogům se chodí studovat. A já mám to obrovské štěstí, že na oddělení takovéto osobnosti mám. Přál bych nám i studentům, aby se toto dařilo i nadále a takovéto koncerty či představení jsme mohli dělat častěji.

Podle čeho poznáte talent?

To je něco, co není změřitelné a vždy to vzbuzuje vášnivé diskuse. Pokud slyším hlas, tak se snažím vnímat všechny možnosti jeho vývoje. Po mnoha letech praxe vím, že dotyčný má talent, ale jako pedagog to v tu chvíli mnohdy neumím dokázat. Talent je celý konglomerát schopností – záleží na rozsahu, barvě hlasu, charismatu, pohyblivosti hlasu, výběru repertoáru, pracovitosti... Jen vím, že pokud je student muzikální, pak může hory přenášet i s hlasem menšího rozsahu. Řekl bych, že je to určitá osudovost.

Jak moc talentovaný člověk zlobí svého učitele?

Talent zlobí nejvíc! Je to stejné, jako když dostanete nějakou funkci a zapomenete, kdo jste, ale chcete jen bezmyšlenkovitě a někdy i hloupě rozhodovat. Pokud se ke mně dostane talentovaný člověk, musím velmi potlačit své ego. Pokud bych to neudělal, moje ego by mohlo talent zničit. S talentem musíte pracovat velice uvážlivě, být v jeho službě. Jako pedagog jste tady pro něj. Mnoho pedagogů se možná i obává toho, aby k nim nepřišel člověk s větším talentem, než mají oni sami. Já si ale myslím, že pokud se spojí nadání žáka a talent pedagoga, je to to nejlepší, co oba může na jejich společné umělecké cestě potkat.

Vadí vám, jako vystudovanému opernímu zpěvákovi, když v muzikálu zazní chraplavý hlas?

Když jsem začínal učit, tak jsem si myslel, že chraplavý hlas znamená nemocný hlas. Dnes se na to dívám jinak. Záleží na roli a na způsobu, jakým interpret s hlasovým orgánem nakládá. Je to jiné, když se chrapot používá jako výrazový prostředek, technicky ovládaný, a jiné to je, pokud je hlas natolik nemocný, že chraptí a není schopný fonace. Ale takový hlas v dlouhodobějším horizontu nenajde své místo v muzikálovém světě, jelikož jeho výdrž a elasticita jsou minimální.

Chraplavý hlas by nikdy nemohl zpívat v opeře, ale některé muzikály takovému typu hlasu dávají velký prostor. Každý hlas je jiný, je to stejné jako otisk prstu. Nenajdete dva stejné hlasy. A chraplavý hlas vzbuzuje u posluchačů vždy emoce a rozděluje je na dva tábory. Pro jednu část je chraplavý hlas úžasným hlasem alfa samce, jiným neskonale vadí. A to je právě to krásné na pěvecké pedagogice, otevřít se novým možnostem. A lidský hlas jich poskytuje plnou náruč.

Letos oslavíte kulaté narozeniny. Máte nějaké přání, které byste si chtěl sám splnit?

Mám, ale to si věru ponechám pouze pro sebe. Jen doufám, že na jeho splnění nebudu již čekat tak dlouho.