Na albu Ležatá osmička zpíváte hned v úvodu o opakování. Je to základní myšlenka desky? 

Milan Cais (zpěv, bicí): Nedá se jednoznačně říct, že je to jenom o opakování. Je na ní ale píseň Progresivní, která album otevírá a zároveň uzavírá, ve které se zpívá stále dokola, že se nebudeme opakovat. To je docela důležitá věc, speciálně v intru, které uvádí kontext celého alba. Téma začátku, konce a jakéhosi zacyklení na něm skutečně je, je to jeho červená nitka. Jsou tam ovšem i témata odjinud. Je to především pohled na současné Tata Bojs a pozici, ve které jsou.

Jaká ta pozice je?

Cais: Jsme si dobře vědomi svého rukopisu. Nechceme se z něho křečovitě vymaňovat a nahrávat za každou cenu jiná alba. Víme, že máme své mantinely. Posouvat se snažíme především tematicky a řekl bych, že v tomto ohledu je ve srovnání s minulým albem Kluci kde ste? posun výrazný. Obě desky od sebe dělí čtyři roky, takže je to logické. Tata Bojs si nikdy na nic nehráli. Témata, která na desce jsou, přibližují věci, o nichž přemýšlíme.

Není přece jenom jinakost nového alba trochu vykalkulovaná?

Cais: Nevymýšleli jsme to. Každý člověk se v průběhu času ocitá v určitém stadiu přemýšlení, při kterém řeší různé věci. Někdy to jsou osobní problémy, rodina a podobně, jindy zase problémy globální. Kluci kde ste? byla deska pocitově zaměřená na naše čerstvé otcovství, které jsme v tom čase prožívali. Dotkli jsme se i ekologických témat, o čemž jsme tenkrát také dost přemýšleli. Dnes už naše rodiny fungují, snažíme se být dobrými otci a opojení z narození dětí trochu pominulo. Témata jsou tím pádem jiná. Dobrá deska vzniká samovolně. Není možné si ráno sednout, drbat se ve vlasech a vymýšlet, o čem písnička, kterou musím napsat, bude.

Aktuální naladění ale musí být u všech tvůrců v kapele stejné. S tím problém nemáte?

Cais: Trávíme spolu dost času a o věcech se dost bavíme. Naše tvorba je navíc velmi pozvolná, takže máme prostor probrat každý stav, který pak určuje směr kapely.

Je vůbec z vašeho pohledu opakování přijatelné?

Mardoša (baskytara): Opakování je super, protože dělá v různých formách rytmus života, a je tím pádem potřebné. V tvůrčím smyslu slova je to ale zrádnější, na této desce o tom dost přemýšlíme. Je potřeba si vždy položit otázku, kde končí autorův rukopis a začíná vykrádačka sebe sama. Mít vlastní hudební rukopis je skvělé. Když ale kapela zní stále stejně, moc dobré to není. My si klademe otázku, kde vlastně jsme?

Našli jste odpověď?

Mardoša: Jako tvůrci ji asi najít nemůžeme.

Cais: Tím, že děláme hudbu, jsme si splnili sen. Umožňuje nám to zkoumat věci týkající se opakování, vykrádání a originality. Fungujeme třiadvacet let, což je poměrně dlouho. Kdybychom byli mladá kapela, určitě bychom takhle nepřemýšleli. Snažíme se na to ale hledět s lehkým úsměvem v koutku a budeme rádi, když to tak bude cítit i ven.

Vláďa Bár (kytara): Zároveň je to pro nás alibi. Novináři nám totiž těžko mohou něco vyčítat, když jsme se přiznali hned v první skladbě na albu.