Článek
Než vyšlo vaše koncertní album Chvilka, co se chytí, vydala jste stejnojmennou knihu. Jaká je mezi oběma díly souvislost?
Před rokem a půl jsem požádala výtvarníka Pavla Černého, jestli by neměl chuť namalovat obrázky k mým textům, které se mu líbí. Za pár měsíců vyšla z naší spolupráce knížka, ve které některé texty odpovídají těm, jež jsou na desce.
Kde se vzal název?
Obrat Chvilka, co se chytí je podle stejnojmenné písně. Ta věta mi přišla nejbližší tomu, co jsem cítila. Četla jsem navíc básně Jiřího Pištory, které jsou o marnosti, pomíjivosti a o chvilkách, které člověk prožije. Byly naprosto úžasné.
Odrazila se Pištorova poetika i ve vašich novějších textech?
Těžko říct, ovšem v každém případě mě čtení jeho veršů přimělo číst poezii mnohem víc než do té doby. Zabrousila jsem i do veršů Ivana Blatného, přičemž tři jeho básně jsem pro své koncertní album zhudebnila. Chtěla jsem také ukázat, že i takhle velký básník může napsat tak úžasné lyrické verše. Je to i má odpověď na to, že bývám označována jako velký lyrik. Jako by to bylo něco špatného... Rovněž jsem četla několik básní od Bukowského, který používal drsnou formu, ale obsah je přitom velice jemný.
Píšete texty jako poezii?
Rozhodně si nemyslím, že jsem poeta. Jsem textař, který píše to, co ho napadá. Básnickou formu některé mé texty dostaly až ve chvíli, kdy se na nich jazykově zapracovalo, aby byly co nevýstižnější. Některé básněmi vysloveně voní, jiné jsou zase vyloženě písňovětextové. Básně jsem také psala. Byly to ale natolik osobní záležitosti, že bych je nikdy nevydala a nikomu je neukázala. Byl to v podstatě můj deník v básnické formě.
Album jste nahrála v divadle v Prachaticích. Proč tam?
Mám kolem sebe ráda lidi, se kterými je mi dobře. Prachatické divadlo mě v minulosti několikrát pozvalo na koncert, můj manžel tam má maminku a máme tam spoustu přátel. Ta volba byla vlastně dost jednoduchá.
Jste považována za jednu z výrazných představitelek současného českého šansonu. Odpovídá takové stylové zařazení vašemu chápání hudby?
Označení šansoniérka je podle mě trochu zoufalé zaškatulkování mé tvorby. Původně jsem si říkala, že není třeba ji nějak pojmenovávat. Po prvním albu ale přišla srovnání s Radůzou a s Helenou Arnetovou a také o mně začali říkat a psát, že jsem písničkářka. Ten termín mi připadá skoro jako sprosté slovo. Nakonec musím přece jen nejvíce souhlasit se šansonem. K tomu je to nejblíž, mé písně jsou emotivní a texty obrazotvorné. Velcí šansoniéři ale mají ve svých textech konkrétní příběhy, což já nemám. Nejraději bych svou tvorbu nijak neškatulkovala.
