Nejvýstižnější slovo pro celé album by asi znělo “suverénní”. Goodfellas jsou suverénní ve zpěvu i v celkovém zvuku a nezapomněli na rozmanitost v rámci alba, neomílajíce stále dokola jednu formulku. Kam chodí na ty skvostné refrény, které nutí posluchače ke zpěvu, vědí jen oni sami a jejich americký producent Chris DiBeneditto, kterého si vymodlili. Frajer, který měl pod palcem třeba slavného Jacka Johnsona, kupodivu partu nadšenců z Evropy neodmítl.

Deska začíná veselou, energicky dupavou skladbou Bobby Long a vzápětí přeskočí na zeppelinský model s trochu zlobivějšími kytarami a více bluesovými výkřiky (Car Check). Hlavní zpěvák se v ní výborně doplňuje s druhým ženským vokálem, který zahušťuje a probarvuje zvuk.

Pokud byste čekali, že se toho úspěšného modelu podrží až do konce alba, chyba lávky, už v Tiptoe In The Mess s překotně odsýpaným textem jakoby se snažili spojit blues s Fun Lovin Criminals, ale vzápětí nás přesvědčivě ukolébávají folkovější baladou, nebo naopak probudí rozskřípanou retro bluesovkou.

Tahle chytlavá, kalifornsky uvolněná deska splétající vlivy Jacka Johnsona, Bena Harpera a podobných zahraničních hvězd přinesla něco osobitého, co v ČR už léta nebylo.

Celkové hodnocení: 90 %