Článek
Spáleného nespěchající, procítěně bluesový zadrhávaný pěvecký projev nalezl v ASPM ideální spojení se sofistikovaným instrumentálním doprovodem. Hranice šansónu, blues, swingu a funku vedou nejen mezi písničkami, ale i uvnitř nich a dost prostoru je věnováno lehce plynoucím sólům vibrafonu či trubky. Skvostný vlastní materiál pak doplňují kongeniální coververze Toma Waitse či Randyho Newmana.
Texty přitom mohou směle soutěžit s půvabnými metaforickými meditacemi Michala Horáčka co do hloubky, ale mají v sobě méně patosu, což je plus. Zároveň v nich můžeme nalézt cosi společného i s chlapským müllerovským smutkem, přitom ale nejsou depresivní. I když nepředstírají, že život je hrozná sranda, tušíme za nimi autorův potměšilý úsměv.