Český národ se s lehkostí zbavuje základních gramatických vymožeností svého jazyka, například stupňování přídavných jmen – místo nejkrásnější dívky je tu ta „nejvíce krásná“, význam zájmena „svůj“ už chápe jen klub zasvěcenců („Přijďte za námi s vašimi problémy!“) a o nesmyslném zlevnění slůvka „díky“ na pouhou předložku ani nemluvě („Díky katastrofě zahynuly desítky lidí.“).

Uprostřed této pouště existuje oáza, kde si češtinu vychutnávají v hravém zalíbení. Jmenuje se Divadlo Semafor a mágem nenásilně ordinujícím divákům radost z jazyka není nikdo jiný než Jiří Suchý. Na jedné z nedávných repríz jeho roztomilého přepisu Hervého operety Mamzelle Nitouche jsem zpozorněla, když se diváci radostně zasmáli replice Matky představené (skvělá Jitka Molavcová!), kárající svého zhýralého bratra majora (neméně dobrý Jiří Suchý) slovy: „Alfrédku, teď ses rouh’!“ Sláva, tak oni to ještě cítí, a dokonce to dokážou ocenit!

A smáli se okouzleně i Suchého veršům „Kadeta chyt za krk / A kadet se nakrk“, stejně jako úžasně přebásněné fanfáře: „Mám ráda vojáci / Co mají na práci / Nasadit bodáci / A jdou se bít!“ Jiří Suchý je apoštolem českého jazyka už několik desetiletí. A diváci, kteří chodí do Semaforu pravidelně, to vědí. Ostatně i zdi jsou tam popsány Suchého hravými texty, z nichž řada se stala majetkem vpravdě lidovým. Díky za to. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo, zpívá se v jedné z písniček Jarka Nohavici, dalšího z apoštolů češtiny. A dokud se pokaždé diváci zasmějou tomu půvabnému slůvku „rouh’“, ještě je naděje.