Je vám některý ze čtveřice filmů, které uvádí k vaší poctě Febiofest – Sladké hry minulého léta, Utíkejme, už jde, Srdečný pozdrav ze zeměkoule a Pasti, pasti, pastičky – nejmilejší nebo ho považujete za nejlepší?

Možná bych uměl vybrat filmy, kde jsem hrál důležitější role, ale nejsrdečnější je pro mě Srdečný pozdrav ze zeměkoule. Hráli jsme v něm s Julou Satinským, psali jsme si dialogy, spolupráce s Oldřichem Lipským a Vladimírem Jiránkem byla nezapomenutelná. A za nejlepší film – možná v celé kariéře – považuji Herzovy Sladké hry minulého léta.

Hrál jste i v Saturninovi, což je ikona českého literárního humoru. Jaké to bylo?

Když jsem tu nabídku dostal, byl jsem v rozpacích, protože jsem si myslel, že kniha, kterou zná český národ nazpaměť, se velmi těžko filmuje. Každý si ji představuje po svém. A stále si myslím – i když musím přiznat, že jsem ten film neviděl – že jsem měl do určité míry pravdu.

Vy se nedíváte na své filmy?

Většinou ne. Trápím se přitom tím, jak jsem to měl zahrát líp, a místo abych sledoval film, dívám se na sebe, i když zrovna nejsem na plátně.

Jste herec, dramatik, divadelní režisér, překladatel – neláká vás zkusit filmovou režii?

Byly tu takové nápady – ale já bych si na to netroufl. Je to náročná práce, která vyžaduje zkušenosti. Koketoval jsem s tím, když mi bylo sedmnáct, a myslím, že teď už je pozdě.

O vás a o Júliovi Satinském se často mluví a píše jako o pokračovatelích Voskovce a Wericha. Cítili jste se tak někdy?

Ne, na to jsme byli skromní. Nikdy jsme je také neznali jinak než z filmů, reagovali jsme na jinou dobu a měli jiný styl. I když možná do jisté míry to inspirační zdroj byl. Jako mladík jsem četl knihu Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, kde byly některé forbíny, a to mě okouzlilo. Ale spíš na nás měla vliv dvojice Werich – Horníček, ty už jsme viděli v divadle. Ale do jaké míry byla ta inspirace užitečná, nemohu posoudit.

Dělali jste satiru v době, kdy bylo dost obtížné se vyjádřit. Dnes se může říkat všechno naplno – je to vždycky výhoda?

Tehdy člověk musel přemýšlet, jak říct to, co chce, protože těm, kdo nás hlídali, vadilo jednak skoro všechno a jednak i naprosto nečekané věci. A publikum si zase vybíralo podle své potřeby. Takže někdy jsme řekli z našeho pohledu nevinnou větu a publikum reagovalo velmi spontánně, protože to pochopilo jako politickou narážku. To ale není zrovna příjemné a milé, když se na vašem představení lidé smějí a vy nevíte proč.

Jaký byl váš vztah se slovenským a českým publikem? Byl v tom rozdíl?

Publikum jsme nedělili podle národnosti, ale podle kvality, a ta byla vždy jiná. A to je na divadle to nejvíc vzrušující – že pokaždé přijdou jiní diváci, takže i představení stejného kusu je každý večer jiné.

V Čechách jste ovšem doslova zdomácněli. Co jste tu měl a pořád máte rád?

To, že jsme měli úspěch v Čechách a zdomácněli jsme tu, jsem vždy považoval za vrchol naší činnosti, protože když jsem se jako osmnáctiletý jezdil dívat na Wericha s Horníčkem, ani ve snu mě nenapadlo, že i my se Satinským bychom mohli hrát v Praze a mít úspěch. To se podařilo, a toho si stále velmi vážím. A také jsem měl a mám rád Prahu.

Spolupracovali jste s výtečnými českými umělci – na které nejvíc vzpomínáte?

Nejradši vzpomínám na spolupráci s režisérem Jánem Roháčem, který žil v Praze, ale byl to Slovák. Přivedl nás do Horníčkova programu Hovory H a potom do Semaforu. Rád jsem pracoval se Zdeňkem Svěrákem, hrál jsem ve Třech veteránech, které napsal.

A s kým byste ještě rád pracoval?

Neodmítl bych Jiřímu Menzelovi. Já jsem ho sledoval při práci, už když točil Postřižiny. Začínal jsem tehdy chodit s Magdou Vášáryovou a chodil jsem za ní na natáčení. Chtěl mě pak obsadit už do Žebrácké opery, ale z nějakých důvodů to nevyšlo a později mi dal roli v Obsluhoval jsem anglického krále. S ním bych ještě pracoval rád, je to ten vzácný typ režiséra.

Manželství s političkou vnáší do rodiny dost politických témat. Neobtěžuje vás to?

Neobtěžuje. Jednak máme doma k mluvení převážně jiná témata, i když připouštím, že bez politiky se to neobejde. Ale když mi někdy žena řekne něco ze zákulisí, do druhého dne to zapomenu. Jen když si postěžuje, jak to v parlamentu chodí, nemohu jí pomoci.