Caesar byl již za Shakespeara výrazně politickou, ne historickou hrou. Předpokládám, že to je také jeden z důvodů, proč jste sáhl po tomto u nás nepříliš uváděném titulu. Sehrála v tom roli i vaše diplomatická dráha, mimo jiné právě v Římě?

Jedním z důvodů, ale spíše podprahovým, byl nepochybně můj zájem o politiku a Řím. Antický Řím mě fascinuje neuvěřitelně rozvinutou kulturou i politickou vyspělostí v době, kdy se ve střední Evropě lidi vraždili kamenem pro plástev medu. Ale antický svět má i řadu barbarských, nepřijatelných aspektů.

Caesar je hra o neúprosném politickém cyklu, založeném na tom, když nadprůměrně ambiciózní jedinec vytvoří iluzi, že změní poměry k lepšímu. Čím méně je to pravděpodobné, tím větších slov používá. K tomu potřebuje nemalé prostředky, a proto na sebe musí nabalit lidi, kteří nechtějí nic měnit, pouze se domoci výhodného postavení. A musí zmanipulovat lid, dnešním slovníkem cílovou skupinu, která se ve své vrtkavosti a nevyzpytatelnosti často nechá splést obratnou demagogií. Důležitým faktorem je i vzbuzení naděje. Vezměte si volební slogany, v nichž slovo „změna“ zlevnilo na trapné klišé. Přesto se stále objevuje v dalších a dalších kampaních a my na něj jako bulíci znovu skočíme. To všechno v té hře je.

Praktiky, jak se dostat k moci, se zřejmě tak moc nezměnily.

Základy lidských povah a motivací se příliš nemění. A za lecčíms vězí chorobná mužská ješitnost a ctižádost, potřeba zanechat stopu a být protagonistou. Na rozdíl od žen, jež si tuto ambici realizují tím, že přivedou na svět děti, my mužští hledáme nějakou náhražku. A jsme s to z vysloveně osobních ambicí zosnovat i velmi hanebné činy.

To nezní pro muže moc lichotivě….

Ale tak to je. A další věc, stará jako lidstvo samo: abych dosáhl svého cíle, udělám jednou v životě – v zájmu vyššího dobra – podraz. S odůvodněním, že jen jednou, výjimečně. Jenže tahle hra, respektive její úprava dokazuje, že to nejde. Že jakmile selžete jednou, pak dříve nebo později vás okolnosti přinutí udělat to zas a znovu, už v tom jedete. Nemilosrdný a sebezničující tah mužského pokolení po mocenské pozici je v Caesarovi fascinující a současný. Navíc je tu i téma zneužitého mládí, a chceteli, ukradené revoluce.

Je Caesar vaším prvním režisérským setkáním se Shakespearem?

Ano, a strašně mě to popadlo. Caesar vznikl těsně před Hamletem, s nímž má řadu styčných bodů, stejně jako s Othellem. Ale mě právě v téhle trošku zasuté hře bavilo hledat impulzy a odpovědi na otázky, které si klademe v roce 2011. A doufám, že si je „objeví“ i diváci.

Caesar je mužská záležitost. Jaké je postavení žen v tom tvrdém světě mužů?

Jsou tu sice jen dvě ženské postavy, ale nesmírně důležité. Tvrdí se, že ženy jsou emocionální, ale ony často mají na věci daleko racionálnější pohled, vedený základními zdravými životními instinkty. Caesarova žena Kalpurnie pudově cítí nebezpečí, které ješitný, stárnoucí Caesar přehlíží, přesvědčen o vlastní neohrozitelnosti. Dlouhodobý pobyt na výsluní přináší duševní úpal. A Porcie? To je křehká, ale statečná žena, která touží žít s Brutem „obyčejné štěstí“. Jenže mužský svět jí to nedovolí, vtáhne Bruta do mocenských her a zničí.

Nebude se divák cítit vší tou politickou analogií zahlcený?

Neřekl bych. Ta hra má i humor a je to také tak trochu detektivka. Skoro každý divák ví, že Caesar bude zabit, ale jde o to, kdy, kým, jak a proč? Naše inscenace neusiluje ani o módní aktualizaci do současných kostýmů, ani o okázalou spektakulárnost. Je to sevřený, až komorní tvar založený na hereckých výkonech. A je to také hra o síle rétoriky, slova. To vyžaduje od diváků jistou spoluúčast, ale odměnou jim bude objev aktuální hry předvádějící politiky schopné intelektuálních bitev, nikoli jen pavlačových půtek.