Na cenu Litera jste nominována za knihu Kiko a tajemství papírového motýla. Proč jste si vybrala japonskou holčičku Kiko a proč se děj odehrává v Kroměříži?

Protože jsem z Kroměříže a zámek je tak krásný, znám ho úplně intimně, do detailu, protože tam moje babička pracovala v archívu. Svoje dětství jsem částečně trávila právě tam. Proto jsem si ho zvolila jako dějiště pohádkového příběhu, a jelikož hodně cestuju, cestování je můj životní osud a vášeň, tak jsem tam chtěla zasadit dětského hrdinu, který by nebyl Čech, jenž vlastně komentuje, prožívá české prostředí, a tím pádem jsem chtěla, aby ho české děti viděly jinýma očima.

Které kulturní a civilizační stereotypy nebo „české“ předsudky vás štvou?

Česká republika se hodně otevřela světu, ale myslím si, že to pořád není dost. Stále se hodně divíme, hodně si myslíme, že jsme skvělí a úžasní, a často to tak není. Myslím si, že je fajn, že se děti seznámí s někým, kdo je může naučit něco jiného, to, co neumějí, a ony mu zase přiblíží svoji řeč.

Co z onoho pocitu, že jsme „mistři světa“, vám nejvíc vadí?

Nejvíc mi vadí kritika Evropské unie. Jsem strašná evropanofilka, jestli se to tak dá říci. Jsem šťastná, že jsme v EU, a moc bych si přála, aby to co nejdéle vydrželo. Jsme součástí Evropy a můžeme se spoustu věcí naučit od jiných Evropanů, kteří jsou v lecčems daleko dál. Budu upřímná, hodně mi třeba vadí, že se tady všude v restauracích kouří.

Co vás jako autorku nejvíc těšilo, když jste se vracela do dětství?

Znovu jsem se procházela podzámeckou zahradou, kde jsem prožila dětství s babičkou, svoje první lásky, chodila jsem tam randit. Dodnes se tam moc ráda vracím. Psát o „podzámce“ byla největší radost.

Liší se nějak psaní pro dospělé a pro děti?

Nedá se to moc srovnávat. I když se moje psaní pro dospělé hodně promítá i do dětských příběhů. Pracuji totiž ráda s magičnem, se snovými prvky a v dětských knížkách je to úplně přirozené. A naopak moje dětské knížky ovlivňují knihy pro dospělé. Krásně se to prolíná.