Hlavní problém pro Claira je, proč otec surrealismu André Breton dal v listopadu 1930 svoji skupinu plně do služeb komunismu, když už pařížské intelektuální kruhy mohly vědět, jaká je pravá povaha sovětského despotismu. Jean Clair, bývalý ředitel Picassova muzea v Paříži, má za sebou několik vynikajících výstav i zajímavých úvah o moderním umění.

Sliboval jsem si, že kousne do kyselého jablka a rozkryje důvody obdivu mnoha představitelů evropské avantgardy k totalitním systémům, ať už to byl ruský a sovětský bolševismus, nebo italský, španělský a německý fašismus. O tom všem se málo píše a historické příčiny tohoto faktu téměř nikdo nikdy nerozebral.

Clairova kniha je čtivě napsaná, ale je to pouhá esej, což je hřích mnoha francouzských historiků umění: krásnými slovy se klouže po povrchu věcí, bez hlubší odborné sondy do dobových společenských názorů, politických představ a historických souvislostí.

Clair navíc vytrhává citáty ze souvislostí a pak je břitkým způsobem postaví na pranýř naší současné doby.

Surrealismus s revolverem v ruce

No, řekněte, nebyl ten Breton gauner, když v jednom z manifestů napsal: „Nejjednodušší surrealistický čin spočívá v tom, když s revolvery v rukou vyjdete na ulici a začnete náhodně střílet do davu.“

Žel jsem se ale nedočetl nic o tom, jak na francouzské intelektuály zapůsobily masové oběti světové války, faktické selhání demokracie i tragédie hospodářské krize, koho a proč surrealisté provokovali svými výzvami, co je vlastně přivedlo ke skepsi vůči světlým zítřkům kapitalismu.

Knihu jsem odložil ve chvíli, když jsem se dočetl, že zničení mrakodrapů 11. září 2001 v New Yorku je splněný surrealistický sen, akorát že ho místo Bretona a Aragona uskutečnili islámští teroristé.

Že by k něčemu podobnému dospěl český politik v Moravcových televizních debatách, to bych smířlivě pochopil, ale u inteligentního historika umění, jakým je Jean Clair, mě to dost překvapilo.