Článek
Jméno pražského rodáka Milana Sopouška není v českém prostředí příliš známé, neboť teprve před rokem se tento svérázný solitér, jak o sobě tvrdí, vrátil z pětadvacetileté emigrace v Norsku.
Tam jej zavedla zvědavost a bratrská sounáležitost, tam se také oženil, porůznu živil, četl Junga a tříbil svůj výtvarný rukopis. „Emigrace byla tvrdá, přetnete kořeny, jste v izolaci, neumíte řeč, jste sám. V pětadvaceti letech jsem musel začít úplně znovu, asi jsem takovou lekci potřeboval,“ vzpomíná s tím, že umění chtěl dělat vždycky. „Potřeboval jsem se vypovídat a vyčistit. Umění je moje terapie.“
Už jako kluk byl prý plachý, velmi zakřiknutý a přecitlivělý. Nevěděl, kam patří. Zásadní bylo setkání s malířem a grafikem Vladimírem Šmerdou.
„Moc jsem si nedůvěřoval, než jsem začal dělat volnou tvorbu. Vladimír Šmerda mě hodně naučil a jsem mu za to vděčný, protože já jsem žádnou akademii nestudoval. Chtěl jsem potom studovat v Norsku, ale v té době tam frčel abstraktní americký expresionismus a mně se tento styl vůbec nelíbil. Vykašlal jsem se proto na přijímačky a rozhodl se jít vlastní cestou,“ říká rozhodně.
A dodává: „Kdybych chodil do školy, nic bych nezažil, stala by se ze mě skleníková figurka.“ Nutno podotknout, že nakonec stejně akademické půdě neunikl – navštěvoval dva roky školu umění a designu Westerdals.
Též milovník divadla, který v devadesátých letech několikrát v Norsku vystavoval a jenž chystá na jaro svou obsáhlejší pražskou prezentaci, pracuje hlavně s papírem – akvarel, pastel, tužka, koláž, frotáž. Papír různě destruuje, škrábe skalpelem, lepí na něj látku, kůži nebo papírové piliny, polévá jej kávou či sprchuje. Papír je praktický materiál, říká.
Velká matka a smrt
Obrazů vytvořil tento obdivovatel Alfreda Kubina nebo Edvarda Muncha desítky, ty nejstarší skladuje v ošuntělém cestovním kufru nesoucím ještě stopy minulého režimu. Často ničí celé série, jindy z hotových obrazů tvoří zcela jiné. Podle něj je klíčovým a zároveň největším problémem poznat, kdy tvůrčí proces zastavit: „Obraz nemůže vzniknout za jeden večer, nějak se vyvíjí stejně jako vaše představy. Zničil jsem už hromady kreseb, ale někdy se mi obraz tím, že jej předělám, podaří zachránit.“
Milan Sopoušek
Výrazné jsou jeho cykly Labyrint nebo Velká matka – ta představuje náš vztah k předkům, to, že pudy jsou naším dědictvím. Podle Sopouška je Velká matka pramámou, kam se všichni nakonec vrátíme.
„Tvořím improvizací, ale kontrolovanou. Musím mít alespoň nějaký rámec, témata.
„Tvořím improvizací, ale kontrolovanou. Musím mít alespoň nějaký rámec, témata. Přemýšlím nad lidskou bezúčelností, nad tím, jak jsme oddáni smrti, jak s ní zápasíme.
Každý člověk je skladiště vzpomínek, které z nevědomí občas vyplouvají na povrch a opět nás formují. Člověk chce přitom hodně věcí zapomenout a jedním z úkolů umění je ty vzpomínky připomínat,“ zdůrazňuje.
Erotika plná bolesti
Právě člověk je Sopouškovým silným tématem, figura, již kreslí, symbolizuje obecnější charakter, univerzálního jedince vystupujícího z davu: „Člověk je vlastně dílem náhody a tahle moje figura reprezentuje lidství obecně. Je to organická schránka v prostoru, která se jako součást existenciálního zápasu pomalu rozkládá. Zajímá mě, co je skryto v nevědomí, co není vidět na povrchu.“
Sopouškovy obrazy nejsou pro každého. Nechybí jim erotická syrovost, jsou hořké svou přímočarostí, ne však prvoplánovostí. Postrádají nadsázku, vyplouvá z nich naopak bolest a zmar. Život je jen takovým provizoriem…
Sopouška těžko k někomu v současném českém umění přirovnávat. Ve svých kresbách jde na dřeň, má svůj styl. Je to samouk, sběratelé ani laická veřejnost jej dosud neobjevili, nemá svůj fanklub, nevydal ještě monografii. Přesto si jeho dílo pozornost zaslouží. Je opravdové, na nic si nehraje.
Jeho životní a tvůrčí cesta by mohla za pár let připomínat třeba příběh Miroslava Tichého. Po fotografovi Tichém před prosincem loňského roku, odkdy se koná jeho první pražská výstava, léta letoucí u nás ani kurátorův pes neštěkl. Jméno čtyřiaosmdesátiletého umělce z Kyjova znala jen hrstka lidí. Přesto se jeho voyerským snímkům, jež pořizoval vlastnoručně vyrobenými přístroji, dostalo v posledních letech velkého obdivu zejména v zahraničí.
A je zajímavé, že v poli překonceptualizovaného a přetechnizovaného uměleckého plevele, tam na okraji škatulek plných -ismů, se objevuje další výjimečně vyzrálá tvůrčí osobnost.
