Když jste v roce 1985 kapelu zakládal, chápal jste ji jako dlouhodobý projekt?

Nebral jsem to tak. A neznám nikoho, kdo v pětadvaceti letech zakládá kapelu s tím, že v ní bude hrát i v padesáti.

Kdy jste pochopil, že vaše skupina vydrží dlouho?

Když se mi před sedmi lety narodil syn Adam. Řekl jsem si, že ho budu muset uživit, a také bych chtěl, aby z něho něco bylo. Současně jsem si uvědomil, že jsem muzikant a jediný dobrý příjem mám právě z hudby. Mohl jsem si sice po své čtyřicítce najít nějakou jinou práci, ale zůstal jsem u muziky. Chtěl bych hrát ještě tak dvacet let.

V polovině 80. let byla Laura a její tygři zjevením. Co to s vámi tehdy udělalo?

Trochu nás to pomátlo. Měli jsme obrovský úspěch, chodila na nás spousta lidí a v nás se záhy usadil pocit, že je to tak v pořádku. Byli jsme přesvědčeni, že náš talent nám otevře všechny dveře. Zpočátku to tak i bylo. Fungovalo to i v zahraničí.

Čím to?

Po sametové revoluci hrál v zahraničí skoro každý český muzikant. Nám se tam ale podařilo uchytit. Měli jsme štěstí na lidi, kteří nám pomohli. Přitom nás poprvé pozvali jako raritu z východu. Dokonce takovou raritu, že o nás mluvili v hlavních zprávách stanice ARD. Stejná televize o nás natočila půlhodinový dokument.

Na koncert Na Chmelnici do Prahy za námi přijel štáb, který řekl, že je z ARD a chce nás točit. Já odpověděl, že to nepřipadá v úvahu, protože když nás natočí, už si doma nikdy nezahrajeme. Netušil jsem, že za rok padne režim. Ti lidé si ale dali práci a sehnali potvrzení z úřadu vlády, že nás smějí točit. Výsledný dokument byl tak politický a tendenční, že jsem byl přesvědčen, že nás všechny zavřou. Nakonec se stalo jen to, že jsem přišel o práci. Dohodl jsem se na odchodu se svým šéfem v dolech v Mostě, kde jsem pracoval jako důlní inženýr.

Kdy jste hráli v zahraničí poprvé?

Do Francie a Německa jsme se dostali už na konci osmdesátých let. Pak jsme jezdili i do Švýcarska, Belgie, Holandska a Rakouska. Mediálně na nás ale hodně ulpěla ta Francie. Byl nám také blízký životní styl tamních obyvatel. Byli bezprostřední, chtěli nás poznat. Náš bubeník se tam dokonce oženil. Myslím si, že jsme ve Francii odehráli polovinu svých koncertů v zahraničí.

Jak dlouho vás na západě brali jako raritu z východu?

Moc dlouho ne, ale my se stihli brzy etablovat. Zatímco hned na začátku devadesátých let jsme se v zahraničí setkávali s kapelami z Ruska nebo Polska, od dvaadevadesátého zájem o hudbu z východu povadl.

Je podle vás reálné, aby se česká kapela prosadila na úroveň slavných západních?

Myslím si, že ano. Když to mohly dokázat švédské kapely, proč by to nemohly zvládnout české? Budou ale muset zpívat anglicky. Nás to minulo, protože nás brali jako world music, a k tomu čeština patřila. Česky zpívající kapela ovšem nedostane nahrávací smlouvu a neprosadí videoklip do televize. Pro západ je underground.

Zkusili jste to i anglicky?

V angličtině jsme měli připravený celý repertoár, přetextoval nám ho Ladislav Čort. Naše francouzská manažerka nám ale řekla, ať zůstaneme u češtiny. Naše angličtina prý nebyla přesvědčivá a také se vytratila velká část naší originality.

Myslíte si, že jste v zahraničí dosáhli maxima možného?

Já tomu říkám „uhníst to nohama“. Objektivně si myslím, že bychom asi víc dosáhnout nemohli. Stálo nás to hodně sil, kolikrát jsme byli dva měsíce v autobusu a některá města jsme ani neviděli. Je ale pravda, že kdybychom se neunavili, mohli jsme být stabilnější. Potkávali jsme spoustu kapel, které křižovaly Evropu a živily se koncerty.

Kdy vaše zahraniční mise skončila?

Uvadalo to postupně. Začalo to tím, že zpěvačka Jana Amrichová otěhotněla a musela skončit. Rok jsme pak hledali náhradu a za tu dobu nám v zahraničí ujel vlak. V šoubyznysu je rok dlouhá doba. Do šestadevadesátého jsme ještě sporadicky vyjížděli, ale pak to skončilo. Únava pak pokračovala i doma a kapela se začala sypat. Tenkrát jsem musel postavit prakticky novou.

Existuje písnička, kterou považujete za hymnu kapely?

Jsou dvě. První se jmenuje Nebudeme. Hrajeme ji už řadu let a pořád dobře funguje. Druhou takovou písní je Zapomeň na to. Je nejspíš průkopnicí českého funky, aniž bychom si to v osmdesátých letech, kdy vznikla, uvědomili.