V listopadu vyšlo vaše vůbec první vánoční album Bílé Vánoce Lucie Bílé. Budete si je doma o svátcích pouštět?

Budu, a bude to první vánoční deska, kterou si budu pouštět ráda. Nejsem žádný samožer, a pokud se zrovna nepotřebuji písničky učit, svá cédéčka neposlouchám. U téhle desky mám ale pocit, jako bych to ani nebyla já. Asi je to pokorou, kterou jsem při jejím natáčení cítila a která se dostala i do mého zpěvu. Není v něm žádná exhibice. Možná je to také tím, že tahle deska stojí na aranžích, vánoční náladě a chlapeckém sboru Boni Pueri. Mám z ní takovou radost, že mi není zatěžko si ji pouštět ráno i večer. Málokdy bývám přesvědčena o tom, že to nešlo nahrát lépe. Zde ale přesvědčená jsem.

Bylo těžké docílit v jarní a letní době, kdy kolekce vznikala, vánoční atmosféru?

Vůbec ne. Je sice pravda, že když se v některých hotelech z některých pokojů ozývaly v březnu nebo dubnu vánoční koledy, mnozí návštěvníci si řekli, že přijeli blázni. S Petrem Maláskem a Pavlem Horákem, kteří s námi album nahrávali, jsme ale hledali repertoár, jenž nám bude vyhovovat a slušet. Našli jsme písničky, které jsou ortodoxně známé, i takové, které tradici nemají.

Jak vás tak poslouchám, mám pocit, že jste nejkrásnější dárek k letošním Vánocům dostala v podobě toho alba…

To máte pravdu…

Může ho něco překonat?

Celý letošní rok je pro mě takový obrovský dárek. Kdybych mohla vzít velkou mašli, zavázat ji přes něj a dát si ho pod stromeček, udělala bych to, a bylo by to tak správné. Po celý rok se plnila má přání i mé letité sny. Uzavíraly se kruhy, třeba i tím, že jsem vánoční album vydala u Supraphonu, kde mi v roce 1985 vyšla první deska. Dělá mi to dobře, protože se ráda vracím domů.

Můžete být v přibližování těch splněných snů konkrétnější?

Zúročili jsme například spolupráci s Boni Pueri. Děláme spolu sedmnáct let, ale nic tak krásného jako toto vánoční album nám zatím nevyšlo. Zúročila jsem také spolupráci s Petrem Maláskem, s nímž dělám už spoustu let. Je to člověk, se kterým se na pódiu cítím tak v klidu jako s nikým jiným. V soukromém životě se mi podařilo koupit chalupu v Českém ráji. Toužila jsem po ní deset let. Hodně si zakládám na místech, kde relaxuju a nabírám energii a sílu, abych všechno zvládala. Takový je můj domov, kam se mi vejde celá rodina a jsme tam v bezpečí, a teď i ta chaloupka. Není hezčí místo než Český ráj.

Také jsem se letos setkala s lidmi, které jsem dlouho neviděla. Potkala jsem člověka, kterého jsem neviděla pětadvacet let, a mohla jsem mu říct to, co jsem tenkrát nedokázala. S F. A. Brabcem jsem natočila pohádku V peřinách, ve které jsou překrásné písničky, a jedna z nich už se hraje v rádiu. Premiéru bude mít na jaře.

Porotcování v soutěži Česko Slovensko má talent vás také potěšilo?

Určitě. Přála jsem si, aby se v mé kariéře stalo něco nového a výjimečného, něco, čeho by si lidé všimli. Víte, mám pocit, že jsem nesmírně pracovitá. Absolvuji dvě turné ročně, každý druhý rok vydávám album. A přesto jsem měla dojem, že ode mě lidé ještě něco očekávají. Myslím, že jsem jim to přinesla se soutěží Česko Slovensko má talent. Přitom mě předtím vůbec nenapadlo, že to, co očekávají, je pořad, v němž nebudu zpívat ani hrát. Média zkreslila mou osobnost došišata, a lidi nemohli vědět, co je a co není pravda. Ta pravda je v té soutěži. Tam jsem to já.

Zůstaly vám ještě nějaké sny?

Jasně. Mám ráda, když se něco uzavře a může se jet znovu. Mám spoustu snů a přání. Jedno z těch velkých je úcta. Strašně bych si ji přála. Třeba od médií. Zatímco mnozí novináři už dávno nepíšou, já tu stále jsem, dělám lidem radost a věřím, že ještě dlouho budu. Někteří novináři jim ji ale rozhodně nedělali a nedělají. Velmi toužím po úctě.