Vstupenky na váš pražský koncert byly brzy vyprodány. Je to běžné během vašeho probíhajícího turné?

Ano, téměř všechny koncertní sály hlásí plno, a to nám samozřejmě dělá radost. Překvapuje nás, kolik lidí má rádo naše písničky a chodí na naše koncerty. Nečekali jsme to.

Kde máte nejvíce fanoušků?

Měli jsme velké americké turné, hráli jsme pro deset tisíc lidí – v Americe máme spíše hodně fanynek, což nás baví. Fanouškovsky silné jsou Francie a Anglie, ale neptejte se mě proč. To vážně nevím.

Přesně na to jsem se vás chtěla zeptat. Ale pojďme na začátek – vaše první album Oracular Spectacular (2007) mělo velký úspěch a z MGMT se stala velmi známá kapela. Vaše muzika se líbí i takovým hvězdám, jak je třeba Paul McCartney. Co to udělalo s vaším sebevědomím?

Mám pocit že nic, že jsme pořád docela plaší kluci a stále je pro nás popularita zvláštní a vlastně i cizí. To, že nás poslouchá Paul McCartney, je samozřejmě velká pocta. Takže je to trochu bláznivé, takový vysněný svět.

Je vůbec možné se na slávu připravit? Veškerá ta pozornost asi není vždy příjemná.

Hodně věcí se ve vašem životě změní a je velmi zvláštní, když vás někdo považuje za svůj idol. Než jsme vydali novou desku, byl jsem fakt nervózní, dali jsme do toho všechno. Nakonec to dopadlo dobře a hudebníkům, kterých si vážím, se deska líbila.

Ve vaší hudbě je patrná inspirace psychedelickou muzikou šedesátých let. Máte rádi tohle období, jeho filozofii a životní styl?

Je v tom trochu nostalgie, mám rád kulturu a umění šedesátých let, četl jsem i několik knih Timothyho Learyho. Nejraději mám ale hudbu počátku 70. let, z toho trochu naše hudba vychází.

Ptám se také proto, že vaši rodiče prý pocházeli z komunity hippies. Vyprávěli vám o tomto životním období nějaké romantické příběhy?

Máma zamlada vyznávala hippies styl, to je pravda, ale nežila v nějaké komunitě, nechodila nahá a neříkala si Duhová hvězda nebo tak něco. Nebyli jsme hippies rodina, můj otec mi akorát vyprávěl, jak cestovali a občas třeba objímali stromy. Takže žádné ujeté příběhy.

Když jsme u té historie, v jakém období byste nejraději žil?

Užívám si tohle období, mám rád svůj život. Ale pokud bych si měl vybrat, docela bych se podíval do antického Řecka. Fascinuje mě celá ta mytologie. Mystická je taky Praha – má kouzlo, tajemno, které cítíte na každém rohu.

Na vaší poslední desce Congratulations s vámi spolupracoval Pete „Sonic Boom“ Kember, bývalý člen legendárních Spacemen 3. Jaký byl jeho vliv na konečnou podobu alba?

Původně jsme si chtěli desku produkovat sami, ale když jsme náhodou potkali Peta v Londýně, změnili jsme názor. Znal naši muziku i demáky, věděli jsme, že by nám svými zkušenostmi a pohledem na hudbu pomohl. Umí hodně věcí, hlavně důležité detaily, aby celá ta muzika dohromady fungovala.

Kember prý během nahrávání dodržoval určité rituály. Jaké byly?

Například všude byly svíčky, ty on miluje. Chodili jsme k němu domů, měl rodinný dům plný fantastického starožitného nábytku a se spoustou knih. Byla to sranda, nakonec jsme se spřátelili.

Co je pro vás při přípravě desky zásadní inspirací?

Hodně se díváme na filmy. První album je plné inspirace filmy Alejandra Jodorowského jako Krtek nebo Svatá hora, důležité byly také snímky Davida Lynche. A když jsme natáčeli druhé album, dívali jsme se třeba na Lucifer Rising (1972) od Kennetha Angera nebo na bláznivý a skvělý film Barva granátového jablka.

Lákalo by vás skládání filmové hudby?

Ano, to je něco, čemu bychom se chtěli věnovat v příštím roce. Budeme pravděpodobně pracovat na jednom hororu. Nemůžu vám říct, jak se bude jmenovat, ještě nemá finální název. Bude se odehrávat na americké střední škole, kde se budou dít hodně divné věci…