Působíš na své okolí jako vyrovnaná osobnost. Je tomu skutečně tak?

Vzhledem k tomu, že jsem zatím nespáchala sebevraždu, tak se mi podařilo unést vše, co mi bylo životem naloženo. Někde hluboko uvnitř ta vyrovnanost je, ale na povrchu to vypadá jinak. Bývám náladová, a to značně znepříjemňuje soužití se mnou. Rozhoduji se totiž na základě okamžitého impulzu, což je často špatné rozhodnutí. Ale unesu důsledky.

Mluví s tebou někdy lidé o textech, které píšeš?

Vždycky jsem radši, když si posluchači texty vztáhnou na svůj život a ten můj v tom nehledají. Doufám, že své písničky píšu tak obecně, že se v nich může leckdo najít. Příběhy jednotlivých lidských životů nejsou v ničem neobvyklé. Už to tady bylo miliónkrát. Mnoha lidem zemřeli partneři, děti, postihovaly je nemoci. Něco nového se už opravdu vymyslet nedá. Ovšem význam to má v tom, jak se tragédie odrazí na osobnosti člověka. Jestli se nechá zlomit, anebo ne. Někdy vím, co se těm lidem stalo, aniž bych je znala. Mívala jsem i sny, ve kterých za mnou chodili a něco mi o sobě říkali. A těm lidem se to skutečně stalo, jak jsem se poté dozvěděla.

Je pro tebe skládání skladeb tedy jakousi terapií?

Pro mě rozhodně, protože písničky vždycky vznikají z potřeby nějakého uvolnění. Cením si toho, že každou svou prohru takhle přeměním v osobní vítězství. Příkladem je vznik mého uměleckého jména, které přišlo ze strašného ponížení. Ve škole na mě děti volaly – Radůza, medůza, čůza, protéza v aspiku a já se tím opravdu hodně trápila. Nakonec jsem to přeměnila v pojem a naplnila ho zcela jiným obsahem.

Jsi spojena především s harmonikou. Proč jsi zvolila zrovna tento nástroj?

Začínala jsem na kytaru a k harmonice mě přivedla zpěvačka Zuzana Navarová. Řekla mi, ať si ji jdu koupit do obchodu, který byl v Meiselově ulici, že mám na to dobrý fyzický fond. V kapse jsem si zrovna nesla peníze na vybavení nového bytu, no a ty padly na harmoniku. Zuzana mě přemluvila, abych šla studovat na konzervatoř a naučila mě skladby dotahovat do konce. Byla neskutečně drsná a já se dnes zpětně domnívám, že to bylo kvůli tomu, abych se posunula dál.

Pamatuješ si na svůj první koncert?

Ten mi zařídila taky ona. Narazily jsme na sebe v podloubí na Staroměstském náměstí, kde já brnkala na kytaru a ona tam šla telefonovat. Asi jsem ji zaujala, protože mi řekla, že má zrovna v Městské knihovně koncert, abych tam šla s ní. A za tři dny jsem už se skupinou Nerez vystupovala v Lucerně. Ale nepřišlo mi to nijak zvláštní, já totiž trémou netrpím. Nevidím rozdíl mezi jevištěm a zákulisím. Chovám se stejně, jenom na pódiu nemluvím tak sprostě jako doma.

Desku Miluju vás jsi skládala pod tlakem vážné nemoci. Je díky tomu jiná?

Možná jsem měla pocit, že to ještě musím stihnout, a tak se hudba i text ze mě vyrojily najednou a hned. Ale nechápu ji jako něco jiného, všechny své desky vidím stejně. Jsou mým deníkem, za každou si stojím. Většinou napíšu aspoň jednu píseň měsíčně. Když jich mám dost, dám je na desku. V poslední době mou tvorbu ovlivňuje spíš prostředí Kladna, kde žiju. Proniká do nich opravdu hodně, třeba jednu novinku jsem nazvala Švermov.

Skládáš také vážnou hudbu a píšeš knihy. V čem je tato tvorba jiná?

Ve vážné hudbě se víc vyřádím, píšu si noty a v hlavě si skladbu přehrávám. Je to dobrodružnější, nevím totiž, jestli mi orchestr zahraje skladbu tak, jak jsem si to vymyslela. Teď píšu knížku povídek, jsem tak trochu grafoman. Ale lákají mě hlavně nové věci, třeba jsem ještě nikdy nepsala hudbu k filmu, například k detektivce nebo animovanému filmu. To je věc, která mi připadá zajímavá. Hraní s harmonikou na pódiu jsem ale nezavrhla, pořád je pro mou tvorbu zásadní.