Debutant se od zkušeného režiséra liší asi nejvíc tím, že předem neví, jestli film, který se mu promítá v hlavě, uvidí také na plátně. Jak to dopadlo, natočil jste, co jste chtěl?

Nakonec se podařilo dokonce víc. Částečně se to pozná už při čtení scénáře - text vám v tu chvíli buď kreslí živé obrazy kdesi vzadu v hlavě a nebo se vám jen vybavují písmenka na papíře. Ale stejně jsem si v době, kdy jsme s kameramanem Vladimírem Smutným a architektem Janem Vlasákem připravovali obrazovou koncepci, neuměl výsledek představit. Jsem jim za něj neskonale vděčný.

Mazaný Filip se odehrává v Los Angeles konce třicátých let a opravdu působí americky.

To mi mnozí říkali, už když jsme se dívali na denní práce. Určitě je to kompozicí záběrů, svícením, barevností scén. Kromě toho jsme točili v ateliéru, kde jsem si mohl nechat postavit skoro všechno, co jsem chtěl: stylizace až do bezvědomí. Ačkoliv - kdyby bylo úplně po mém, místo ulic by byly široké a dlouhé bulváry, bylo by tam 500 komparsistů...Jenže to samozřejmě v malých hostivařských ateliérech nejde.

Režii jste nestudoval, nikdy jste nenatočil ani maličký dokument, ale mnoha režisérům jste se "díval přes rameno", takže jste o režii hodně věděl. Ale co jste věděl o nových technologiích, zvládal jste je? Přece jen už vám není dvacet...

Taky to šlo někdy hodně ztuha. Dokud jsem byl na place, bylo všechno fajn, ohromně mě to bavilo, na každý den jsem se těšil a užíval si ho. Ale když jsem přišel do střižny, dostal jsem hrozný strach. Mazaný Filip je první film, natočený na filmovou surovinu, pak celý převedený do digitálního záznamu, v něm upravovaný a nakonec převedený zpátky na film. To byl "hokej"! Ze začátku jsem byl úplně šílený, když jsem ve studiu seděl u těch dvacetiletých kluků, kteří ne myší ale tužkou jezdili po podložce a já netušil, co dělají. Nebýt střihače Luďka Hudce, nikdy bych to snad kvůli náročnosti těchto technologií nedokončil včas.

Říkáte, že na place jste si užíval - necítil jste jako debutant žádnou nedůvěru?

Myslím, že ze začátku mi nevěřil nikdo. Nikdo nevěděl, co ode mne může čekat - a opačně jsem to nevěděl já. Ale tohle si každý štáb vyřeší za tři dny: práci udělají vždycky všichni, ale jde o to, jestli udělají něco navíc. No a mně například po pár dnech udělal jeden z pracovníků štábu dřevěné režisérské kukátko - že prý má každý režisér kukátko a já ho nemám... Na takové drobnosti se nezapomíná. 

Kostrou Mazaného Filipa je detektivka, ale tím hlavním je v něm humor. Diváci sami poznají, které tvůrce s poklonou citujete, poznají vaši lásku k chandlerovkám i starým hollywoodským filmům. Ale jaké jsou nejpodstatnější zdroje vašeho humoru?

Někdy v sedmnácti letech to byla opravdu láska k Raymondu Chandlerovi a jeho soukromému očku Philu Marlowovi, ke starému Hollywoodu a k autorům jako Jerome Klapka Jerome. Ale největší zlom v chápání humoru pro mě nastal, když jsem poprvé přišel do Sklepa. Připadal jsem si jako na Marsu: představte si rok 1979 a na scéně Tomáše Vorla jako homosexuálního svazáka...

To bylo tehdy možné?

Dneska je Sklep pojem, který zahrnuje mnohem víc než jedno malé divadlo. Ale tenkrát to bylo něco tak okrajového, že to žádný funkcionář vůbec nebral na zřetel. Zřizovatelem byla svazácká organizace Vysoké školy chemicko-technologické a první problém jsme měli v roce 1982 v Litoměřicích. Tam to dopadlo nějak divoce. No a šéf klubu nás udal za protistátní představení a VŠCHT nás vyhodila. Jenže tehdy už jsem studoval na FAMU a "převzalo" nás famácké SSM. Další malér nastal, až když jsme v roce 1986 vyprodali Lucernu, dokonce prý byla o třetinu překročená kapacita. To bylo hodně podezřelé a i když jsme se nikdy nepovažovali za disidenty nebo dramaticky odvážné odpůrce režimu, skončilo to výslechem na StB. Ale pak už se začaly věci měnit, komunisté měli jiné starosti než nějaký Sklep.

Jak se vám podařilo přestát změny? Říká se, že mnozí tehdy ztratili společného nepřítele - a náhle nebylo o čem hrát.

O tom jsem přemýšlel snad stokrát a přišel jen na dvě věci: jednak jsme nikdy neměli politický program a jednak nás nestmeloval odpor vůči režimu, ale fakt, že nás to bavilo.

A rok "89 nebyl důvod, aby nás to bavit přestalo. Jednou jsem počítal, kolik lidí vlastně tvoří spřízněné "sklepácké" společenství a dostal jsem se ke dvěma stovkám. Poctivé jádro jich čítá asi padesát.

Bývali jste parta hodně veselá. Jak jste přestáli přibývající roky, svatby, rozvody?

To víte, už tolik nepaříme, věk a děti nás umravnily. Nejdůležitější bylo, že jsme ty děti zahrnuli do společného života. Nejsou držené moc zkrátka, bereme je na představení, na vodě chodí pozdě spát. Odmalička jezdí na hory, na výlety. Jednou ročně už s námi v divadle připravují Besídku. Máme jich v rodinách hodně, jedináčci jsou výjimkou, tři děti naopak ne. Když jedeme právě na vodu, vezeme jich kolem šedesáti. No a svatby a rozvody, taky se jich pár našlo, ale jak říká Jirka Macháček: "Tak žyvot choda".

Mazaného Filipa jste hráli s velkým úspěchem v divadle, ale herecké obsazení není jen sklepácké. Bylo těžké se rozhodnout pro jiné herce?

Rozhodnout ne, ale říct to některým hercům těžké bylo. Měl jsem strach, už když jsem nabízel maličkou roli barmana Viktoru Preissovi. Čekal jsem, že ho taková nabídka možná i urazí. Pravý opak byl pravdou, byl dokonce - jeho slovy řečeno - poctěn, že jsem mu nabídl roli v generačním filmu generace, k níž nepatří.

Mnohem těžší bylo říct Davidu Vávrovi, který hrál v divadle Perruginiho, že ve filmu ho bude hrát Oldřich Kaiser. Po premiéře David přišel a řekl mi, že jsem měl pravdu: Kaiser je skvělý. David hraje ve filmu policajta, kterého hrál v divadle také, protože tam měl každý víc rolí.

Vy máte s věcmi, které se špatně říkají, bohaté zkušenosti už z doby, kdy jste řídil Barrandov. Jak dnes s odstupem času tuhle svoji životní etapu vidíte?

Když jsem se teď dozvěděl, že se v České televizi ruší spousta skvělých pořadů a propouští se, vzpomněl jsem si, jak jsem rušil filmy a propouštěl já. Tehdy jsem se okamžitě stal "zlým mužem z Barrandova", lidé to nebyli schopni vstřebat. Dnes se to přijímá s daleko méně vypjatými emocemi. Já jsem věděl, že Barrandov bez státních dotací se v té podobě, v jaké jsem ho převzal, rozhodně neuživí. Dneska z něj mám radost - má zahraniční zakázky, které jsou pro jeho existenci nezbytné, točí tu věhlasní filmaři, a i když se pořád potýká s problémy každého velkého studia, šel nahoru. Televize šla opačným směrem. 

Takže jste neudělal chyby?

Ale udělal a velké. Byl jsem nekonečně naivní, neznal jsem pravidla. Nevěděl jsem, že člověk nemůže vlastnit Barrandov, když není bohatý. Když jsem obcházel banky, které mi odmítaly dát úvěr, a třinečtí podnikatelé mi na něj kývli, byl jsem šťastný. Netušil jsem, kam to může vést, nevěděl jsem dopředu, že se Třinecké železárny budou privatizovat a že se Barrandov na tom bude podílet svým majetkem jako zárukou na úvěr. Nepředpokládal jsem spoustu věcí. Byl jsem odejit proto, že mě převálcoval kapitál. Jak prosté.

Ale nelituji ani těch chyb - jiné by to určitě bylo, kdyby se Barrandov položil, to by mi bylo zatraceně těžko. Takhle si mohu říct - stalo se a vzal jsem si z toho poučení, že některé věci a chyby už nikdy nebudu opakovat. Například nebudu už nikdy řídit velký podnik.

Z té doby vám zbyly kromě zkušeností fotografie na stěnách vaší kanceláře v Galerii Tvrdohlavých. Slavné tváře, světová jména režisérů i politiků. Co to pro vás znamená?

Jednou bude na co vzpomínat.

Když už jsme tady - jak vaše režisérské intermezzo přečkala galerie?

To je otázka! Všechno fungovalo bezvadně, na to jsou tu lidé. Horší je, že jsem neměl čas sehnat sponzory na příští rok a nevím, jestli nebudu muset galerii zavřít. Byla by to škoda, vystavujeme současné umění, mladé autory. Přitom jsme nikdy nedostali grant jen proto, že je také prodáváme. Zdá se, že když má být někdo u nás umělec, musí trpět "van goghovským syndromem": být bez ucha, nemít na chleba, neprodat za života ani obrázek.

Byl Mazaný Filip opravdu intermezzo nebo budete do budoucna hlavně režisérem?

Nedá se smazat fakt, že jsem svoji brázdu vyryl. Už jsem v tom. A byl bych strašně rád, kdyby můj film nebyl jen rychlokvaška, kdyby se ještě za deset let občas zahrál aspoň v televizi. To je největší ambice každého.

A jestli budu pokračovat? Mám dvě látky, které bych ještě rád natočil, víc ne. Nejsem režisér z podstaty, ale z radosti. Všechno záleží na tom, jak uspěje Mazaný Filip. Nejen z finančního hlediska, to mě samozřejmě zajímá jako producenta. Z tvůrčího hlediska je podstatné, jestli si zachovám dost sebedůvěry, abych se znovu pustil do mnohaletého boje, který příprava filmu představuje.