Celá kniha je proti autorovým zvyklostem zasvěcena jedné dominantní postavě, již představuje nevýrazná vesnická dívka Jean. Barnes sleduje její osud od dětství v roce 1920 přes dospělost až do roku 2021. Jean se postupně učí, jak obstát mezi ostatními lidí a jak naplňovat jejich očekávání. Nikdo však nezná odpovědi na otázky, které ji od dětských let provázejí.

Kniha skrze konkrétní zážitky hlavní hrdinky vypovídá o obtížích v mezilidských vztazích, především v soužití muže a ženy. Zachycuje sílu společenských stereotypů, jimž se dobrovolně podrobujeme. Tato problematika v průběhu přerůstá v téma střetu generací. Barnes zde poskytuje dostatek prostoru pro formulaci vlastního názoru. Stylizuje se do role průvodce, nikoli rádce – kniha tak představuje vítaný zdroj inspirace pro každého čtenáře.

Když Kierkegaard řekl, že nesmrtelnosti se nelze naučit, nemyslel tím, že smrtelnosti se dá naučit snadno. Hrdinové Juliana Barnese se o to ale stejně pokoušejí. Nevypočitatelná a neuchopitelná smrt fascinuje člověka po staletí.

Představuje základní podnět ke vzniku rituálu, a tudíž se úzce pojí s vírou a náboženstvím, jež je v podstatě na výkladu smrti založeno. Slunce představuje světlo, život, ale zároveň spalující moc, která vede k vlastní záhubě. Lidé, stejně jako noční motýli, této smrtící touze po jasu snadno podléhají. Pohled do slunce proto může znamenat nahlédnutí světa po životě či podoby boha.

Víra samotná však má v Barnesově díle velmi komplikovanou pozici. „V boha nevěřím, ale chybí mi,“ poznamenal spisovatel v knize Žádný důvod k obavám, jež u nás vyšla v minulém roce. Vyjadřuje tak způsob, jakým převážně ateistické postavy denně zažívají boží přítomnost. Rozhovory se všemohoucím se proto odehrávají skrze stroj, který paradoxně obsluhují ti nejméně zasvěcení.