Nikdo asi nepopře, že má radost z ocenění, ale přesto: myslíte při natáčení filmů na jejich budoucí úspěch?

Nikdy jsem si po natočení filmu nesedal na žádné bedny a nečekal slávu. Když totiž člověk pracuje jen pro ocenění, nikdy ho nedostane. Ocenění musí být náhodné a musí být radostné, nemůže se stát hlavním cílem. Proto jsem sice s velkou vděčností přijal karlovarskou cenu, ale doufám, že mě nezmění stejně jako mě nezměnily ty ostatní, které jsem dostal dříve. Ostatně největší radost mám, když diváci na mé filmy reagují tak, jak jsem od nich očekával.

To se ale v případě Unaveni sluncem 2: Exodus tak jednoznačně nestalo. Jak vnímáte rozdílné reakce diváků?

To, že lidé v Rusku reagují různě, že je můj film doslova rozdělil, považuji svým způsobem za vítězství, protože je zřejmé, že k němu nejsou lhostejní. Je to film o válce, který se ale odlišuje od běžně zavedených klišé válečných filmů. Tam byla vždy vítězná armáda, velké postavy velitelů a podobně.

Na karlovarském festivalu převzal Nikita Michalkov Křišťálový glóbus.

Na karlovarském festivalu převzal Nikita Michalkov Křišťálový glóbus.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Já jsem chtěl ukázat tu pravou, strašlivou válku, která je u mě doma: zasahuje mou ženu, děti, rodinu a vlast. Ona každá válka kdekoliv – dokud není v mé zemi – je prostě libovolná válka, teprve doma je moje. Když ve druhé světové válce zahynulo 30 miliónů lidí, je to 30 miliónů válek, protože každý člověk v ní má svůj strach, své bolesti, sny i lásky – a na to jsme při přípravách i natáčení pořád mysleli.

Když jste před šestnácti lety uváděl v Cannes film Unaveni sluncem, nesl jste na ruce nad hlavou svou osmiletou dceru Naďu. Dnes je to dospělá žena – jak se vám s ní spolupracovalo nyní na Exodu?

Na jedné ruce už bych ji neunesl, dnes ji unese sotva její manžel na dvou. Je to ale velmi talentovaná herečka a pracovalo se mi s ní dobře, respektovali jsme jeden druhého.

Ruští kritici film sice dost ztrhali, označili ho dokonce za propadák, ale v Cannes měl přitom vlídné přijetí. Cítíte v Rusku vůči sobě zaujatost?

To už dlouho. Filmová kritika v Rusku je neprofesionální, nevadí jim film, ale já. Říkají, že jsem autoritativní, megalomanský, velikášský a kdo ví, co ještě, ale ve skutečnosti jim vadí, že jsem nezávislý, že pracuji a mluvím po svém. Ten film, to bylo takové úsilí, museli jsme mít tolik trpělivosti i lásky k tomu, co děláme, že to prostě nemohla být marná práce. Ostatně dali jsme na internet video o tom, jaké to bylo v Cannes, a myslím, že potlesk vstoje je dost průkazný.

Čím se podle vás řídí reakce diváků?

Jejich citem a schopností náš film vnímat. Ta část diváků, pro kterou je velký problém barva auta, mu asi neporozumí. Ale jsou i mladí lidé, kteří ho chápou velice dobře a ani ta tolik diskutovaná délka jim nevadí. Nemyslím, že by únava diváků závisela na délce filmu. Pro Cannes jsme sestříhali o 25 minut kratší verzi, je akčnější, ale vypadlo z ní to, co dodává kyslík, prostor, aby se diváci mohli nadechnout. A když chybí kyslík, může se člověk i dusit.

Slavného režiséra přivítal prezident MFF KV Jiří Bartoška.

Slavného režiséra přivítal prezident MFF KV Jiří Bartoška.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V minulosti se v našich zemích hodně mluvilo o nedostatku svobody ke tvorbě. Jak je to v Rusku se svobodou dnes?

Nechci tvrdit, že jí je příliš, to nikdy nemůže být, ale je vnímána falešně. Svoboda, to je kultura a bez kultury není nic – ani ta svoboda, ani bohatství, síla ani láska, ani nenávist. Když lidé využívají anonymitu a beztrestnost, aby někoho mohli urazit, je to svoboda, ale není to svoboda tvořivá. Je pro mě zajímavé číst nebo slyšet názory, když chtějí vysvětlit, proč se jim můj film líbil nebo ne. Ale když čtu, jak hodnotí mě nebo moje děti, jsou to komplexy, s nimiž jim nemohu pomoci.

Je známo, že se přátelíte s premiérem Putinem – co máte společného?

Myslím, že potřebu nezávislosti a schopnost si ji udržet. Já jsem vždycky dělal, co jsem chtěl. A nemělo to přitom nic společného s tím, že tatínek byl poslanec. Naopak, to, co nemohli dělat otci, dělali nám. Ale já jsem se nikdy nevymlouval na to, že něco nebylo možné kvůli cenzuře nebo nepřízni mocných. Proto se také dodnes za žádný svůj film nestydím. Nemyslím si, že jsou všechny stejně dobré, ale pod každý se mohu podepsat.

Co považujete za hlavní problém současného Ruska?

V poválečných letech se u nás říkalo „jen aby nebyla válka“. To dnes neslyšíte, lidé se zabývají problémy, které jsou s válkou nesrovnatelné. Ženeme se za vším, ale přitom jako bychom ztráceli smysl života, jako kdybychom nevěděli, proč žijeme.