Jezdil jsem za ním do Kunštátu minimálně jednou za rok dobrých pětadvacet let a rytmus těchto schůzek, které se konaly v přízemí jeho domu, v jeho pracovně s okny na náměstí, byl vždycky pevný, jako jeho životní styl.

Skládal se ze tří dějství: nejprve jsme řešili, jaký bude první druh vína, které otevřeme, pak přišla na řadu řeč o prvním z řady básníků, které jsme ten večer probírali (ty debaty byly všechno možné jen ne scholastické), katarzí byl čajový (tzv. „vyprošťovací“) rituál, kterému předcházela krátká přednáška o typu čaje, který pro konec toho dne zvolil.

Tři světy během jednoho večera

Uměl ve svém domě vytvořit během jednoho jediného večera hned tři světy: svět moravského sklípku s nekonečnou degustací, svět literární kavárny s veselými a nepomlouvačnými klepy na adresu našich známých i neznámých kolegů (věk autorů vůbec nerozhodoval, znal všechno od dávno mrtvých až po básníky začínající) a svět japonské čajovny s její okouzlující vůní a tichem.

Při našem posledním setkání letos na jaře si stěžoval, že jeho nejúspěšnějším životním bestsellerem je encyklopedická knížka Piju čaj, což považoval za nespravedlivý paradox.

Nevymlouval jsem mu to, i když si myslím to samé, co jeho čtenáři: knížka Piju čaj, která je skvělá a která vznikala dobře dvacet let, vypovídá o precizní a ukázněné povaze svého autora víc než všechny knihy, které Ludvík kdy napsal či přeložil. A že jich je!