Napadlo vás, že vydržíte v Napalm Death tak dlouho?

Ne. Abych byl upřímný, ani jsem o tom nepřemýšlel, myslel jsem si, že by to mohlo být tak na dva roky. A jen co se vzdáte plánu, že to bude tak na dva roky, je to zkurvenejch sedmnáct let. Divné, ale skvělé.

Takže jste spokojenej?

Jo, kdybych nebyl, tak bych tebou nemluvil. Samozřejmě, je to jako s řadou jiných věcí – někdy si říkáte, proč to sakra ještě dělám, ale v dalších dnech se to změní. A tohle může vydržet hodně dlouho, každý z nás je tvůrčí, natáčíme desky, koncertujeme a pořád nás to baví.

Dokud máte sílu a dovolí to zdraví.

Nikdy jsem se nedíval na věk jako na něco, co by mohlo bránit tomu, co děláte. Jestliže skutečně něco chcete dělat, tak to děláte bez ohledu na věk, na něm nezáleží, i když jsem měl už dvakrát nebo třikrát zápal plic a nechtěl bych ho zase dostat.

Nemáte chuť občas vypnout? Vzít si volno?

Věnujeme se Napalm Death 365 dnů v roce, ale ani tak nevyděláváme hromady peněz. Přesto jsem docela šťastný, že jsem schopný se hudbou uživit. Byly doby, kdy jsem měl v ruce jen pár pencí, ale právě teď je to ok. Taky nevedu nijak extravagantní život. Pokud si odmyslíte kapelu, žiju velmi prostě, nepřeju si mít všechny ty mizerný věci kolem, v mém životě nemají žádný význam.

Ale peníze neodmítáte.

Na některých scénách se zastává názor, že by sis neměl hudbou vydělávat. Ale proč ne? Co čekají, když budete chodit do továrny? Že za to budete placeni, tak proč bychom neměli dostat zaplaceno my? To je hovadina. Každý si zaslouží být zaplacen, vy si taky zasloužíte být za svou práci zaplacen a jste taky za ní placen. Tím jsem si jist. Stejné je to s námi.

Ale některým kapelám se nikdy nepodaří živit se hudbou.

To jo, ale já mluvím o určité části scény, kde říkají, že byste si hudbou neměl vydělat žádné peníze, že je to kapitalistické. To jsou hloupé žvásty. Musím platit nájem a jídlo. Děláme hudbu a snažíme se v ní přinášet pozitivní posleství.

Projevuje se to i na desce Time Waits for No Slave z roku 2009?

Základním tématem alba je proto zpochybňování zvyklostí a konvencí. Celé je o tom, jak nás utvářeli – abychom si mysleli, že když nejsme něčím zaměstnáni, tak nic neděláme. Formovali nás, abychom jen pracovali a pracovali a pracovali. Někteří lidi to dělají, protože chtějí peníze, tolik peněz, kolik jen mohou dostat. Jiní, jako třeba já, to tak dělají, protože nás tak vychovali. Jestliže však využijete čas sám pro sebe, abyste šel do parku, sedl si pod strom, uvolnil svou mysl a pozoroval svět, jak plyne, aniž byste s ním vešel v interakci, tak to pro vás jako pro člověka má smysl.

Pokud pochopíte tuto prostou věc a začnete se ptát – mám čas jít do parku a sednout si pod strom a pozorovat svět, pak můžete porozumět i komplexnějším věcem v životě.

Je smutné, když lidé dospějí ke konci života s tím, že pořád jen pracovali a pracovali a nedělali nic jiného. Už nedokážou ani o ničem jiném mluvit. To je úplné neštěstí, protože máme na zemi jen omezený čas.