Maximálně jednoduché kytarové riffy, stylová foukací harmonika, poctivý bluesrockový základ a šeptavě "vychlastaný" hlas. Na Němém Suflérovi neuslyšíte žádné zvukové kejkle, jen hudbu, která se dá natočit ve sklepě naživo. Má to nezpochybnitelnou výhodu - na koncertě lze hrát vše bez omezení. Na druhou stranu je tu jistá obnaženost, nevyplněnost zvuku ve srovnání s mohutnými zahraničními bluesrockovými soubory. Rozmazlený posluchač zvyklý na tři kytary a hammondky může mít pocit, že se toho málo děje. Když se ale vynoří hostující Jaroslav Olin Nejezchleba s violoncellem, písnička má vše, co je potřeba.

Třešňák je především textař a poslouchat ho pozorně se vyplatí. Oblíbeným tématem jsou u něj portréty zkrachovalých existencí (Půjčí si baterie z manželčina vibrátoru pro svůj dálkový ovladač... na stranu jde na pavlač, když skončí v TV poločas) a hořké výkřiky politické deziluze.

Povedly se mu makarónské rýmy (Cogito ergo sum, u nich stálo pěknou sumu či Mea maxima culpa, že mi káže blb a půlpán) nebo nádherný, trochu krylovský verš (Arbeit macht frei, ta matka pokroku).

Celkové hodnocení: 70 %