Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 2001 jako lídr americké skupiny The White Stripes. Proti tehdy existujícím trendům (v Americe frčel rap a v Británii byla progresívní alternativní rocková hudba v podání Radiohead) postavili se „sestrou“ Meg syrovou garážovou verzi blues, která svým rockovým vyzněním očarovala mladou i starší generaci posluchačů.

Důvody byly nabíledni: hluboké emoce, autorský talent, výtečné kompozice a v neposlední řadě Jackova fenomenální kytarová hra. Pár měsíců mu stačilo k tomu, aby se stal ikonou, ke které se záhy jako k vlivu přihlásili jak britský „zlobič“ Pete Doherty, tak usazený písničkářský bard Bob Dylan.

White přitom šikovně uniká medializaci. Přestože má za sebou pár pěstních soubojů s dávnými spolupracovníky a v několika rozhovorech použil něco ostrých slov, novináři jej v nedbalkách nikdy nenačapali. Museli se spokojit jen s propíráním jeho vztahu se spoluhráčkou Meg z The White Stripes.

Když kapelu v roce 1997 v Detroitu zakládali, byli manželé. Později se rozvedli, ale jejich umělecký vztah to nikterak nezkalilo a při rozhovorech se netají hlubokým obdivem jeden k druhému.

Obelhal systém

Jack White je nadproduktivní. Skládá nejméně jednu píseň týdně, přičemž by prý vyšší číslo bylo přesnější. Škrt přes rozpočet mu v jeho aktivitě udělal hudební průmysl. Nutí totiž muzikanty vydávat alba ve tříletých periodách, neboť častěji přinášené tituly jednoho interpreta považuje za nedostatečně prodejné.

Dnes čtyřiatřicetiletý White (vlastním jménem John Anthony Gillis) nicméně pro svou kreativitu našel uplatnění. Systém obelhal tak, že si založil další dvě kapely – The Raconteurs a The Dead Weather. Počet alb, která tak se svými projekty vydá, nyní odpovídá jeho přirozeným potřebám.

„V šedesátých letech neměli muzikanti takovou svobodu,“ řekl listu Daily Telegraph. „Kdyby chtěl Paul McCartney založit druhou kapelu, všichni by se ho ptali, co to vyvádí. A kdyby Robert Plant udělal v roce 1975 to samé, jeho manažer Peter Grant by určitě nebyl nejšťastnější. Já se ale pohybuji na alternativní scéně a mám štěstí, že The White Stripes dosáhli velkého úspěchu. Z těchto důvodů mohu vstupovat do hudebních řek, v nichž jsem ještě nestál.“

Dvacet miliónů dolarů

Momentálně žije v Nashvillu se svou druhou ženou, britskou modelkou Karen Elsonovou, a dvěma dětmi.

V nedávno zveřejněném žebříčku nejbohatších muzikantů v pop music vyšlo najevo, že jeho majetek činí dobrých dvacet miliónů dolarů. Při takovém bohatství by spousta jiných hvězd snadno upadla do letargie a svou situaci dál neřešila. Jack je ale jiný.

Založil hudební vydavatelství Third Man Records, jehož motto je „Tvůj gramofon neumřel“. Nahrávky jeho stájových kapel (vždy z ranku alternativní hudby) tedy vycházejí na vinylových deskách, speciálně sedmipalcových singlech. Je otevřený jakékoli hudbě, ovšem kapely do firmy si vybírá. Bere jen ty, jež ho baví a kterým rozumí. Všechny je potom sám produkuje.

Režíruje rovněž videoklipy a nedávno pomohl nahrát nové album Wandě Jacksonové, legendární písničkářce z padesátých let minulého století, která byla nějaký čas přítelkyní Elvise Presleyho. „Spolupráce s někým jiným mě začne zajímat tehdy, když je k tomu příhodná doba, čili mám na to čas, a když v tom projektu nacházím vlastní uplatnění,“ vysvětluje. Vadí mu švindly velkých gramofirem, které po čase opětovně vydají již předtím vydané desky s několika novými bonusy a jejich prodejem „látají“ svůj ekonomický výčet. „Je to směšné, protože tihle lidé bojují o přízeň i přežití a přitom ohlupují fanoušky takovými podvody. Cítil jsem, že to musím změnit.“

Někteří kritici tvrdí, že by měl všecek svůj talent věnovat The White Stripes a neředit jej do dalších projektů. Ostatně fanoušci stejně nejvíce milují právě tuto kapelu. Pro něho je to ale nepředstavitelné. „V březnu jsme vydali kolekci Under Great White Northern Lights, která je dokumentem z našeho turné po Kanadě v roce 2007. Teď mě ale nechte dělat další věci, které jsou pro mě důležité,“ vysvětluje.