Po premiéře je však zřejmé, že se žádná velká událost nekoná. Do kin jen vstoupil velmi průměrný film, který nepřináší nic, co by nebylo dostatečně známo a propráno v médiích. Navíc je zatížen jednostranným až manipulativním pohledem jak autorky, tak především producentky filmu Elišky Kaplické, vdovy po zesnulém tvůrci, která celý projekt iniciovala a podílela se na námětu i konečné podobě filmu.

Oko nad Prahou sleduje chobotnici od radosti Jana Kaplického z vítězství projektu v mezinárodní soutěži v roce 2007 až po demonstraci po jeho smrti na podporu stavby, která byla v tu chvíli již zrušena.

Film má spíše publicistický než dokumentární ráz

Olga Špátová používá jako hlavní stavební prvek pro postupný zvrat celé kauzy televizní zpravodajství (paradoxně jiné stanice, než která je koproducentem filmu), čímž dává snímku spíše publicistický než dokumentární ráz.

Dalším výrazným prvkem je tradičně protikladný přístup prezidenta Václava Klause a exprezidenta Václava Havla, který ční z filmu jako zásadní dělítko na „zlé a hodné“, přičemž například Milan Knížák jako jediný věcný odpůrce stavby je zřetelně záměrně zesměšňován.

Bém otáčel, Paroubek knihovnu podporoval

Nejhůř nicméně působí korouhvička Pavel Bém, který nejdřív projekt přivítal, aby pak otočil o pověstných 180 stupňů, a nejlépe Jiří Paroubek, který jako jediný na Kaplického žádost projekt podpořil.

To všechno je ale dostatečně známo. Lze sice přiznat, že zachytit a zpracovat vývoj takové kauzy na filmový pás má svůj (byť výrazným příklonem k jedné straně velmi omezený) smysl, ale jako snímek pro kina je to hodně málo.

Schází opis Kaplického jako osoby

Filmu citelně chybí větší důraz na pochopení a vykreslení osobnosti Jana Kaplického a jeho tvorby. Námitka, že na to téma už existuje jiný dokument, neobstojí, protože divákům Oka nad Prahou se předchozí film samozřejmě ke vstupence nepřikládá a důkladný portrét klíčové postavy by v novém filmu měl být.

Mnozí tu o něm sice pronesou pár výhradně obdivných vět – to ale rozhodně není portrét, natož portrét osobnosti a tvorby, kterou české publikum „před chobotnicí“ prakticky neznalo a která se jí představila v kontroverzní podobě i kauze. Stejně tak pohled na realizace jeho návrhů staveb je jen velmi letmý, o nic výraznější než příležitostné záběry na návrhy nábytku, příborů či šatů včetně oblečení pro manželku.

Namísto toho je pozornost odváděna k nesmyslně dlouhým ilustrovaným vzpomínkám Pavla Bobka na invazi v roce 1968 či k dějinám Letenské pláně se záběry Gustáva Husáka, Václava Havla, Davida Copperfielda i papeže. Velmi podstatnou linii tvoří také vztah Kaplického s Eliškou, jež se ve filmu objevuje velmi často před svatbou i po ní v mnoha romantických záběrech, které jako by pro film natočil někdo jiný než jinak sice citlivá a zručná, ale nikoli sladkobolná režisérka Olga Špátová.

Tato linie bohužel až nepříjemně převáží zejména po smrti Jana Kaplického, která je pojednána s citem pro tragiku i neuvěřitelnou potměšilost osudu. Ale následný Bobkův zpěv písničky Nedělní ráno či záběry na Elišku běžící s kočárkem deštivým Londýnem jsou už příliš lyrizované.

Závěrečný Havlův dopis Kaplického dceři k dvanáctým narozeninám, který čte sám jeho autor, působí spíš trapně než dojemně. A tak jen záběr na to, kdo všechno se také „přiživil“ na posmrtné demonstraci na podporu projektu, připomíná, že jsme přece jen pořád ještě v realitě.

Hodnocení: 50 %